Rozpolcenost

 Všimněte si, že když se koná nějaké referendum, bývají výsledky velmi těsné. Jistě, kdyby byla veřejnost velkou většinou na jedné straně, bylo by referendum cekem zbytečné. Ti, kterým je jasné, že tahají za delší konec provazu ovšem referendum striktně požadují. Ti druzí referendu zásadně brání, protože by se ukázalo, že tahají za ten druhý kratší konec. 

Problém, předmět referenda je přitom naprosto lhostejný. Od postoje k Ukrajině přes řešení pandemií např. Covid-19 až po rozhodnutí, jestli mám být mezi paneláky dětské hřiště nebo parkoviště. Přitom mě zaujalo, jak těsné bývají výsledky. 49/51 % je typický výsledek. Argumentačně přitom bývá jedna strana daleko silnější. 

  Češi jsou známi tím, že nedokáží táhnout za jeden provaz. Snad proto je populární příhoda s umírajícím knížetem Svatoplukem a poučkou jeho synům. Ano, ty tří svázané pruty, které nelze dohromady přelomit. Je to velmi populární historka, která se používala už před sto lety při vzniku České republiky, tak zvané první. Ale už během od Protektorátu Čechy a Morava se na ni zapomnělo. Pak bylo ještě hůř, ale přece jenom většina držela pospolu.

   Ovšem pokud se člověk dnes podívá na diskuze na netu, vnímá jenom překřikování, vzájemné urážky a naprostou neschopnost přiznat pravdu někomu jinému než sobě samotnému. To je relativně převažující jev.

   Toho velmi účinně využívají "média hlavního proudu", které při každé příležitosti nechávají do éteru promluvit lídry, kteří zastupují různé proudy protivládních i nálad provládních. Známý princip "mluvících hlav" (to opravdu máme jenom těch asi padesát lidí, kteří smí mluvit na kameru?). 

Takže posluchač potažmo divák se o převládající náladě ve společnosti nedozví nic.

   Zprávy z ciziny se pečlivě vybírají tak, aby jejich dopad byl provládní, nevhodné zprávy se "vymlčují". Je pravda že většina občanů už pak nehledá zprávy z jiných zdrojů v domnění, že se už dozvěděli všechno v mainstreamu. Vždyť tam přece slyšeli různé názory, no ni?

   Doba, kdy se o politické situaci diskutovalo v hospodě, v obchodě nebo na pracovišti jsou už dávno pryč. 

   Proč? Národ  je rozdělen podle několika linií. Podle bohatství, podle věku i podle vzdělání. Dokonce i podle pohlaví. Pokud se někomu z "ne zrovna přátelské" skupiny nelíbí, to co říkáte a co si myslíte a vy jste včas nepochopil, že nemluvíte s přítelem, obvykle snadno dosáhne toho, že vás někde znectí. Novináři, různí i samozvaní mluvčí rozličných skupin, kdysi se jim říkalo nátlakové, dneska jsou to organizace neziskové. Oba tyto názvy jsou správné. Tyto organizace neprodukují žádný zisk ale přesto mají své zaměstnance. Platí je obvykle někdo v pozadí, někdo o kom se moc nemluví ale který potřebuje ovlivnit veřejnost ve svůj  prospěch. Tyhle skupiny mívají tak velký vliv, že jsou schopny ovlivňovat i velké společnosti. Jejich šéfové mají z takových nátlakových neziskovek prostě strach. Strach o svou židli. Nejednou zjistíte, že jste pro svého zaměstnavatele nadbytečný, už není místo na škole pro vaše dítě atd. 

   Je to stejný strach, jaký má váš nadřízený (obchodní partner) z negativní popularity, kterou poměrně zařídí úplatná media (jednotliví redaktoři) ze stejného popudu - bojí se o ten svůj "džob". To už nespekuluji o tom, že se objevují žaloby proti vaší osobě nebo podniku od lidí, které si ani nepamatujete. Nějaká úřednice, kterou jste před pěti nebo deseti lety plácl po zadku a která u vás už devět let u vás nepracuje, kterou si už kdo si ji nepamatuje, ale žádá milionové odškodné, protože jste ji v jejich očích ponížil. Není vůbec důležité, zda se to vůbec stalo.  Nepamatuje si sice ani den, rok ani místo toho zločinu, ale pro zahájení soudního sporu stačí její tvrzení. Když se k tomu přidá i gay, který u vás dělal nějakého úředníčka a byl propuštěn pro trvající nespolehlivost, mají vyhráno. 

   Začnete dělat to, co chtějí, Neřeknou vám to přímo, jen se to objeví někde na internetu, že máte podivné názory, něco děláte "špatně" a nechcete přece být tahán po soudech za velkého zájmu bulvárních médií. Ať už jste učitel, rektor vysoké školy, majitel autoškoly nebo generální ředitel velkých železáren. Na opravdu malé ryby to zkoušejí jen zřídka. Není co si na něm vzít. Ale i obyčejnému pracovníkovi, je-li patřičně zaťatý a nechce spolupracovat můžete zničit aspoň pověst.

   Takže už raději jednáte podle jejich požadavků. Propustíte toho, koho vám určí, přijmete někoho, kdo se jim hodí. A jste ovládán. Po takovém ataku si už dáváte pozor, abyste nenarazili. A hlavně si dáváte pozor, abyste někomu neznámému, ale i známému neřekli, co si opravdu myslíte. Kdykoliv toho může zneužít ke svému prospěchu a vaší škodě. A to je stávající stav v naši malé republice.

   Ale protože v člověku narůstá frustrace, že nemůže nikomu, ani vlastní rodině  říct, co se mu honí hlavou začne psát do internetových diskuzí, Pod přezdívkou, s poměrně dobře utajenou identitou. Někudy to z prostě musí jít ven a ne každý má vrbu jako Kukulín, holič krále Lávry. Ale i tak se může stát,  že nějaký basista Červíček si z vrby vystrouhá kolíček a tajemství je venku. Ti o něco málo odvážnější si založí vlastní blog. A pokud je jejich "společenský status" nepatrný, ani svou totožnost moc neskrývají. Nemají co ztratit.  

   Bohužel pohádka už nepokračuje, král Lávra své oslí uši obvykle přiznat nechce a tak zahájí s pomocí svých poddaných hon na Červíčka, Kukulína a všechny, kteří na jeho tajemství přišli.

   Pro širší publikum se "hnojomety" používají jinak. Slouží k tomu "investigativní novináři", kteří jsou najati na to, aby na "zájmovou osobu" našli nějaká "kompra", kompromitující skutečnosti. Snaží se danou osobu vyfotografovat při činnosti, která je ryze soukromá nebo s někým, kdo by neměl být s ní být spojován. (Známá postava z Felliniho filmu -  Paparzzi). Natáčejí její rozhovory i telefonáty, třeba takové, které vyprovokují sami. Pověstní jsou tím ruští prankeři, kteří telefonují různým světovým politikům a představují se jako jiní důležití politici - a často z nich dostanou názory, které rozhodně nejsou určeny pro veřejnost. 

    Další způsob, jak manipulovat lidmi je vzbudit v nich závist. Z ní potom vznikne nenávist. V USA to prý nefunguje, ale v Česku, Polsku, Rakousku,  Slovensku i Rusku to funguje bezchybně. Stačí uveřejnit článek, který popisuje co všechno ta osoba, o kterou vám jde vlastní. Pokud možno i s fotografiemi. Je lhostejné, jestli je to pravda nebo není, nikdo ze čtenářů bulváru to nebude zjišťovat. Jedna je to pracné, jednak to ani neumí. Lépe ta "fakta" přeposlat jako řetězový mail. Vzpomeňte na francouzský zámek Andreje Babiše který snad dostal za bůhví co. nebo na nové zprávy v ruském opoziční TV o obrovských pozemcích V. Putina. Prý tam má i desetimetrový vodopád, který si přivlastnil ze státního majetku. A vůbec tam prý nejezdí, nemá čas. No dokážete snad nezávidět desetimetrový vodopád?

   Prostě - někteří sledovaní lidé si nesmí pořídit nic nad průměr, na jiné zase není vidět, protože investigativci nemají k faktům přístup, případně odvahu majetkové poměry daného politika nebo podnikatele zveřejnit. A stejně to šikovný příslušník věrchušky včas převede na manželu nebo děti.  

  

...a nic než marnost.

Nejasné zprávy 

   KoZa údajně svolává válečnou poradu. Pravděpodobný důvod: RF stále postupuje stylem kráčejícího exkavátoru, sice pomalu, ale za ním zůstává jen hlušina - a výchozí podmínky pro vyjednávání s ním se zhoršují.

  Pokus o opatrné vyjednávání, pokud Rusko zastaví svůj postup. Reminiscence na Minské dohody 3, které jsou ovšem opět odsouzeny k neúspěchu. Slovensko, Maďarsko i Polsko očekávají nějaký zvrat.  

Zítra se asi dozvíme víc.

(Mám takový divný pocit, jaký jsem už léta neměl. Vůně roku 1989.)