Žít a nezapomínat

Kdo zapomene na minulost, prožije ji znovu

 Před sedmdesáti devíti lety obsadila Ostravu sovětská vojska a ukončila tak německý Protektorát pro Čechy a Moravu. Historiky je dodnes připomínaná památná věta Adolfa Hitlera: „Jestliže vydáte Moravskou Ostravu, vydáte Německo."  Sovětské velení očekávalo, že za první tři dny od počátku útoku, který začal 10. března, postoupí Rudá armáda zhruba 120 kilometrů. Ve skutečnosti postoupila jen o devět kilometrů. Ale 30. dubna byla přesto Ostrava svobodná. Sověti ovšem měli nemalé ztráty. 

V Komenského sadech byl po válce vybudován památník této události, kde se v minulosti konaly vzpomínkové akce. Konaly se i letos za nevalného zájmu veřejnosti.

   Kdysi by mě ani nenapadlo se jich zúčastnit, věrchušky tam bylo dost, kladly se opulentní věnce, zakoupené za erární peníze a pronášely bezobsažné projevy. Obešlo se to bez mé účasti. 

Pak se stalo, že se politické směřování Kotlinky obrátilo na opačnou světovou stranu, vlády nad ní se zmocnili odchovanci Aspen Institutu a ti začali pomalu přesvědčovat lidi, že to nebylo nic podstatného. Obrátili jsme se na Západ bez toho, že bychom respektovali historická fakta.

   Oslavy osvobození slábly, v tisku, v rozhlase i na internetu se sice objevovaly články k výročí, ale v textu se už neobjevilo kdo nás osvobodil a od koho. Slova jako "ruský" sovětský" ale i "německý" se ocitla v klatbě. Byla prostě "tabu". Nebýt prožitých předchozích let musel bych snad použít Wikipedii. 

   Tak jsem k památníku (už potřetí) zašel. "Nafasoval" jsem od našich Rusů svatojiřskou stužku a jako provokaci jsem si ji přišpendlil na košili. Čekal jsem, že se mě někdo zeptá co to je a já mu vysvětlím, že nejsem rusofob a že převážná část těch mrtvých byla ruské národnosti. Nezeptal se mě nikdo - tři přítomní policisté poblíž památníky ten symbol znali a nijak nekomentovali. Přišel jsem tam pozdě, bylo už po oficiální části oslav. Účast prý byla dobrovolně povinná jako kdysi. Po oslavách tam zůstal velký stan s čalouněnými židlemi - to aby činovníci nedostali úpal a netlačili si "sedinku" a věnec střední velikosti. 

   U vchodu do parku jsem míjel jsem velký houf silných motorek. N cestě k památníku se seřazoval nějaký pochodový útvar asi tak v počtu jedné roty nebo trochu méně. Staré ruské uniformy, motorkářské kožené dresy i civilové. Na povel důstojníka došli až před památník, čestná stráž v historických uniformách Rudé armády s atrapami samopalů zaujala své místo a všichni ti lidé v kožených oblecích přicházeli po dvou a položili své květy. K tomu hrála hudba písníčku "Žít, žít, žít" kterou mám moc rád. Pak následoval krátký projev a báseň. Načež si pořídili skupinovou fotografii (jen kdo chtěl)  a odešli ke svým strojům. 

   Bylo to krátké a důstojné, fotky řeknou vše ostatní. Všiml jsem si že někteří Vlci mluvili rusky a na rukou měli ruské tetování, někteří mluvili perfektně česky a na motorkách měli české SPZ. Asi nějaká česká filiálka Nočních vlků. Byly tam i "Vlčice" různého věku, dokonce i jedna česká, zrzavá. 

    Je dost na pováženou, že své padlé musí přijet uctít sami Rusové. Když jsem se policistů ptal, jak to probíhalo dopoledne, odpověděl mi jeden "No co, papaláši!"

   Nejsem zrovna milovník angažovaných písní, spíše naopak. Ale tahle mě dostala. Taková směs stylů, zpěváků i myšlenek - a na mě to přesto funguje. Nebo právě proto... 

P.S.: Obrázky se dají rozkliknout do větší velikosti.

======================

Putin včera, 3. května 2024:

    „Slova o možném útoku na Polsko, pobaltské státy a Českou republiku jsou nesmysly a způsob, jak oklamat obyvatelstvo těchto zemí,“ řekl.

  Hlava státu poznamenala, že Ruská federace nemá vůči evropským státům žádné agresivní úmysly. Jak podotkl Putin, Rusko by nikdy nezačalo bojovat na Ukrajině, kdyby tam neproběhl převrat, po kterém následovaly vojenské operace na Donbasu.