Koho chleba jíš, toho píseň zpívej!

 Aneb: "Kapři si rybník nikdy dobrovolně nevypustí!"

   Veřejnoprávní média, Česká televize a Český rozhlas, přestanou být financována z koncesionářských poplatků, jejich hlavním finančním zdrojem se stane příspěvek ze státního rozpočtu. Návrh nového zákona o financování médií veřejné služby schválila vláda Andreje Babiše na zasedání v pondělí 15. června 2026.

   Součástí návrhu je i změna zákona o Nejvyšším kontrolním úřadu, kde navrhujeme rozšířit jeho kompetenci tak, aby pod jeho kontrolní činnost bylo nově zařazeno i hospodaření s majetkem České televize a Českého rozhlasu.

   Koncesionářské poplatky jsou ve světové měřítku spíše výjimkou – naprostá většina zemí světa je buď nikdy nezavedla, nebo je již zrušila . Veřejnoprávní média jsou v těchto nejčastěji financována přímo ze státního rozpočtu, speciální daňovou přirážkou, nebo fungují na čistě komerční bázi.

Evropa: Masivní vlna rušení poplatků

V rámci Evropské unie už tradiční koncesionářské poplatky nemá 17 členských zemí. V posledních letech proběhla celá řada reforem:

 Zrušení a přechod na státní financování:

Tímto směrem se vydala například Francie (poplatky zrušila v roce 2022 a nahradila Dánsko je alokací z DPH), dále Slovensko (zrušeno v roce 2023), Norsko (2020), Belgie , Nizozemsko či Španělsko.

 Přechod na mediální daň:

Státy jako Finsko nebo Švédsko sice poplatky zrušily, ale zavedly speciální, degresivní daň z příjmu fyzických osob (tzv. Yle tax ve Finsku), která jde přímo na účet veřejnoprávního média, čímž ho odděluje od vládních škrtů.

Země, kde poplatky nikdy nebyly:

Estonsko, Lotyšsko, Litva či Lucembursko financují svá média ze státního rozpočtu od samého počátku.

Proč nedošlo ke změně financování ČT a ČRo?

K podstatné změně financování České televize (ČT) a Českého rozhlasu (ČRo) ve skutečnosti již došlo a to prostřednictvím tzv. velké mediální novinky, kterou schválil Parlament a následně v dubnu 2025 podepsal prezident. Tato novela vstoupila v účinnost 1. května 2025 .

Poplatky: Od roku 2026 se televizní poplatek zvýšil na 150 Kč (ze 135 Kč) a rozhlasový na 55 Kč (ze 45 Kč)

Poplatky nově platí domácnosti, které sice nevlastní televizor, ale využívají klasické zařízení či zařízení, které může přijímat TV přes internet. smartphone, tablet či počítač).

Platby firem: Právnické osoby již neplatí za každý přijímač, ale nově platí poplatek podle počtu svých zaměstnanců.

Inflační mechanismus: Pro zachování hodnoty peněz byl zaveden systém automatického navyšování o inflaci.

Proč nedošlo k úplnému zrušení poplatků?

V politické debatě se sice pravidelně objevovaly návrhy na úplné zrušení koncesionářských poplatků a převedení financování ČT a ČRo přímo pod státní rozpočet (které v minulosti prosazovalo zejména hnutí ANO či SPD), k této radikální změně však nedošlo ze dvou hlavních důvodů:

 Ochrana nezávislosti: Zástupci vládní koalice i samotných veřejnoprávních médií dlouhodobě argumentovali tím, že financování přímo ze státního rozpočtu by ohrozilo nezávislost ČT a ČRo. Média by se dostala pod přímo aktuální vládní garnitury, která by jim mohla při schvalování státního rozpočtu krátit peníze, pokud by nebyla spokojená s obsahem zpravodajství.

 Zachování veřejné služby: Koncesionářský poplatek funguje jako přímá smlouva mezi občanem a médiem. Zajišťuje, že televize a rozhlas slouží veřejnosti, nikoliv politikům, kteří zrovna drží v rukou státní pokladnu. Současný model schválený v roce 2025 tak představuje kompromis – zachovává osvědčený systém poplatků odděleně od státního rozpočtu, ale „modernizuje“ ho pro digitální éru. Zvyšuje poplatky a rozšiřuje počet subjektů, které je musí platit.

Kdo zablokoval vládní návrh zákona o veřejné službě?

   Pokud máme na mysli vládní reformu financování veřejnoprávních médií (České televize a Českého rozhlasu) z roku 2026, jejímž cílem bylo zrušit koncesionářské poplatky a převést financování pod státní rozpočet, pak tento krok narazil na masivní odpor opozice, veřejnosti i mezinárodních organizací. Samotný legislativní proces a snahy vládní koalice ANO, SPD a další tedy výrazně zkomplikovaly a zablokovaly následující subjekty:

Parlamentní opozice a obstrukce: Opoziční strany (zejména KDU-ČSL, TOP 09, ODS a Piráti) ostře vystoupily proti návrhu . Předseda sněmovního volebního výboru František Talíř (KDU-ČSL) i zástupci Pirátů pod vedením Zdeňka Hřiby označili vládní snahy za přímý útok na nezávislost médií a srovnali situaci se slovenským scénářem narušení veřejnoprávního vysílatele RTVS . Opozice deklarovala připravenost využít veškeré parlamentní nástroje a obstrukce k zablokování zákona.

Stávková pohotovost a odpor zaměstnanců: Odbory České televize a Českého rozhlasu vyhlásily výstražnou stávku a tisíce zaměstnanců v černém oblečení symbolicky chránily budovy médií před politickými zásahy.

Občanské protesty: Hnutí Milion chvilek pro demokracii organizovalo masivní protestní pochody a demonstrace jak v Praze před budovou ČT, tak ve dvanácti krajských městech.

Zásah mezinárodních institucí: Piráti a mezinárodní novinářská organizace – jako Mezinárodní tiskový institut (IPI) či Mezinárodní federace novinářů (IFJ) – postoupily vládní návrh k přezkoumání Evropské komise a Benátské komise Rady Evropy. Argumentovali tím, že snížení rozpočtu o 15 % a financování přímo ze státní kasy přímo porušuje Evropský akt o svobodě (EMFA).

   Poté, co vládní představitelé představili plán zrušit koncesionářské poplatky a financovat Českou televizi a Český rozhlas přímo ze státního rozpočtu, narazil návrh na masivní vlnu odporu ze všech stran. Do Sněmovny se tak v současné podobě dostává jen velmi obtížně. Zákon v této chvíli paralyzují tři zásadní faktory:

Hrozba totální blokády ve Sněmovně: Opoziční strany daly jasně najevo, že pokud vláda zkusí zákon v této podobě protlačit do prvního čtení, spustí historicky nejdelší sněmovní obstrukce . Projednávání by tak mohlo trvat měsíc bez jakéhokoliv posunu.

Odpor Senátu a mezinárodní monitoring: Senát oficiálně označil vládní záměr změnit financování za nežádoucí. Evropská komise navíc začala prověřovat, zda tento český návrh neporušuje platný Evropský akt o svobodě médií (EMFA). Ten totiž státům nařizuje poskytovat veřejnoprávní média stabilní a předvídatelné financování, což financování skrze politicky schvalovaný státní rozpočet podle kritiků nesplňuje. 

Postoj soukromých (komerčních) médií: Tvrdá kritika a obavy z deformace trhu Soukromá média, zastoupená klíči asociacemi (jako je Asociace komerčních televizí , Asociace online vydavatelů či Sdružení pro internetový rozvoj – SPIR ), poslala vládě rozsáhlé společné připomínky. Komerční hráči (např. provozovatelé TV Nova, TV Prima či velká internetová a tisková vydavatelství) vnímají návrh jako vážné riziko pro férové ​​podnikání.:

Absence jasných hranic („Co je ještě veřejná služba?“): Soukromým médiím vadí, že zákon dostatečně přesně nedefinuje rozsah veřejných služeb. Bojí se, že pokud ČT a ČRo získávají přímo z rozpočtu, začnou masivně expandovat na internetu, v mobilních aplikacích a v komerčních formátech. Tím by podle nich státní peníze likvidovaly soukromou konkurenci, která si na sebe musí vydělat sama reklamou.

Konec garancí a memorand: S novým zákonem padají dřívější dohody a memoranda, jež definovala, kde končí veřejnoprávní služba a kde začíná volný trh. Žádají, aby stát jasně zastropoval online aktivitu ČT a ČRo. .

Postoj veřejnosti: Hluboké rozdělení na dva tábory:

Odpůrci vládního návrhu (Zastánci zachování tzv. nezávislosti): Tato část veřejnosti (často podporovaná akademie, kulturní obce a proevropskými voliči) vnímá vládní plán jako skrytou snahu o zestátnění a politické ovládnutí médií .

Strach z „maďarského či slovenského scénáře“: Lidé v tomto táboře se obávají, že jakmile budou televize a rozhlas přímo závislé na schválení peněz v parlamentu, ztratí odvahu ke kritické investigativní žurnalistice.

Občanská angažovanost: Proti zákonu vznikají petice (např. Petice proti zrušení poplatků za ČT a ČRo ) a lidé se aktivně zapojují do protestních akcí, protože vnímají koncesionářský poplatek jako „přímou daň za svobodu slova“, kterou si občan platí své médium nezávisle na vládě.

Příznivci vládního návrhu (odpůrci koncesionářských poplatků):

Ekonomická úleva: Pro řadu domácností představuje zrušení poplatků (které po velké novele z roku 2025 činí celkem 205 Kč měsíčně) přímou, byť nevelkou finanční úsporu.

   Lidem ovšem vadí zejména to, že po reformě musí platit i ti, kteří klasickou televizi nemají, ale vlastní pouze chytrý telefon nebo počítač. Platí za službu, kterou si nevyžádali a kterou často ani nepoužívají.

Které další státy nemají koncesionářské poplatky?

   Koncesionářské poplatky jsou ve světové měřítku spíše výjimka – naprostá většina zemí světa je buď nikdy nezavedla, nebo je již zrušila . Veřejnoprávní média jsou v těchto nejčastěji financována přímo ze státního rozpočtu , speciální daňovou přirážkou , nebo fungují na čistě komerční bázi.

Evropa: Masivní vlna rušení poplatků. V rámci Evropské unie už tradiční koncesionářské poplatky nemá 17 členských zemí . V posledních letech proběhla celá řada reforem:

Zrušení a přechod na státní: Tímto směrem se vydala například Francie (poplatky zrušila v roce 2022 a nahradila Dánsko je alokací z DPH), dále Slovensko (zrušeno v roce 2023), Norsko (2020), Belgie , Nizozemsko, či Španělsko.

Přechod na mediální daň: Státy jako Finsko nebo Švédsko sice poplatky zrušily, ale zavedly speciální, degresivní daň z příjmu fyzických osob (tzv. Yle tax ve Finsku), která jde přímo na účet veřejnoprávního média, čímž ho odděluje od vládních škrtů.

Země, kde poplatky nikdy nebyly: Estonsko, Lotyšsko, Litva či Lucembursko financují svá média ze státního rozpočtu od samého počátku.

Amerika - žádné poplatky: Na celém americkém kontinentu neexistuje jediná země , která by vybírala klasické koncesionářské poplatky. Americká veřejnoprávní televize PBS a rozhlas NPR fungují na zcela jiném principu. Jsou financovány z velké části z dobrovolných darů diváků , soukromých nadací, firemního sponzoringu a pouze menší část tvoří vládní granty organizace CPB (Corporation for Public Broadcasting).

Kanada: Národní veřejnoprávní korporace CBC je financována přímou každoroční dotací od federální vlády ze státního rozpočtu, kterou doplňují příjmy z reklamy na televizních kanálech.

Jižní Amerika (Brazílie, Chile, Argentina): Média jsou zde buď plně komerční, nebo jsou státní stanice financovány přímo vládou (což s sebou v těchto regionech často nese silný politický tlak na obsah).

Asie a Oceánie: Vládní rozpočty i unikátní modely. V asijsko-pacifickém se systémy se velmi liší, ale klasický poplatek je zde výjimečný (drží ho např. japonská NHK).

Austrálie: Slavná ABC (Australian Broadcasting Corporation) je financována přímo z federálního rozpočtu. Aby se zamezilo politickému ovlivňování, parlament schvaluje její financování v pevných víceletých rámcích.

Nový Zéland: Stanice RNZ získává prostředky od vládní agentury NZ On Air, která funguje jako „nárazníková zóna“ mezi politiky a samotnými novináři, aby byla zajištěna nezávislost.

Čína a Rusko: Žádné poplatky neexistují – televize jsou 100% vlastněny a financovány státem a slouží jako přímý nástroj státní propagandy a kontroly.

Indie: Veřejnoprávní vysílatel Prasar Bharati kombinuje masivní přímou dotace od ministerstva informací s komerčním prodejem reklamy.

Afrika: Poplatkový systém zde zcela zkolaboval (např. v JAR ho neplatí 85 % lidí). Státní média jsou buď plně závislá na komerční reklamě, nebo fungují jako přímé nástroje vládní propagandy placené ministerstvy.

Co bude následovat? Vláda bude nucena text zákona zásadně přepracovat. Buď bude muset ustoupit tlaku mezinárodních institucí* a opozice a od záměru zcela upustit, nebo se pokusit najít kompromisní model (např. financování fixním procentem z HDP), který by byl pro opozici i samotná média akceptovatelnější.

*/ Tlak "mezinárodních institucí" je poněkud nepochopitelný - i v Evropě, potažmo EU se většinově poplatky za možnost příjmu TV a rozhlasu přece neplatí!

=======================

   Tolik informaci mi dodala, dalo by se říct s nechutí, AI. Několikrát jsem musel opakovat tentýž dotaz. Ale zjišťovat ručně, kde je která informace by pro mě nebylo možné, aspoň ne v rozumném čase.

 

  Takže si dovolím to shrnout jako celek. Ve světě je placení rozhlasových a televizních poplatků více méně velmi menšinovým modelem jejich financování. Jejich provoz bývá hrazen buď nějakým způsobem, např. zvláštní daní nebo ze státního rozpočtu případně sponzory a reklamou.

   Proč nechce být ČTV a ČRo financovaná jinak než rozhlasovými poplatky? Hlavně proto, že jejich hospodaření je mimo veřejnou kontrolu. Pokud někomu výjimečně psané smlouvy dají k dispozici, vždy je všechno podstatné začerněno – prý „obchodní tajemství“. Takže si mohou nakládat s prostředky dle vlastní libosti, platit jakýkoliv „outsourcing“ a přijímat prostředky od kohokoliv. Cesta se vždy najde. Podle toho jak je vysílání politicky směrováno (od výběru zpráv přes výběr komentátorů až po “výplňovou hudbu“) je patrné, že se „český rozhlas a televize “ nedrží ani českých zájmů, ani se nesnaží o nějakou politické „vyváženost“. Z čehož mi plyne, že je někdo nějak motivuje, patrně finančně. Nebudu spekulovat kdo a jakým způsobem (Koho chleba jíš, toho píseň zpívej!) ale ten silný odpor jak televizní věrchušky, tak opozice ve sněmovně proti možnosti skutečné kontroly hospodaření našich „hlavních médií“ o něčem velmi nezdravém svědčí.

Jedovaté poznámky Kocourovy: 

  Slibovalo se, že "veřejnoprávní" TV a rozhlas nebudou vysílat reklamy. Jak to dopadlo ve skutečnosti si může každý ověřit.

   ČTV i Český rozhlas mají velkou snahu obsadit i internet. Vysílání televizních kanálů, rozhlasové podcasty atd. Hlavně proto, aby mohly nárokovat poplatky od všech uživatelů internetu, aby se tak stali hegemonem 

   Zprávy v rozhlase i v televizi jsou nevyvážené - stranické nejen výběrem zpráv (kterou odvysílají a kterou zamlčí) a výběrem komentátorů (je skupina "prověřených" komentátorů a jiní k mikrofonu zvaní nejsou, ale taky přidáváním epitet, V literatuře a lingvistice je epiteton přídavné jméno nebo popisná fráze používaná k charakterizaci osoby, místa nebo věci, často explicitně vyjadřující jejich nejvýraznější vlastnost, tedy co si máme o dané skutečnosti myslet. Kdyby se ze zpráv odstranily, byla by to skutečná zpráva a ne její politické hodnocení. A zbyl by třeba čas na ty zprávy, které se do vysílání nějak "nevešly". 

   Kdysi se v TV vysílal program "Události a komentáře", kde byly odvysílány zvlášť zprávy a zvlášť komentáře, názory komentátorů k těmto zprávám. 

Dávno již tomu...