U hřbitova je zavřeno!

Tak nám zavřeli Hospůdku u hřbitova. Přesněji řečeno - hospůdka pořád ve virtuálním prostoru existuje, ale štamgastům zalepili pusu. Někomu se to zdá nespravedlivé, někdo to považuje za Šamanovu slabost a někdo se (třeba) i raduje. Kdo ví? Většině nás je to ale prostě a jednoduše líto.

Faktem je, že "se to dalo čekat". Někteří štamgasti neznali míru ve své sebeprezentaci, jiní s velikou chutí napadali své spoludiskutéry, někteří zcela zbytečně "mluvili o provaze v domě oběšencově" - Šaman má, a to nikdy nezastíral, židovské předky, kteří byli vyvražděni během II. světové války. Takže jeho přístup k židům je jiný, než třeba můj. Přičemž já proti židům ani Židům nic nemám. S některými jsem spolupracoval a nevšiml jsem si, že by jejich původ nebo víra byla jakkoliv na překážku dobré a spolehlivé spolupráci. 

Totéž ale mohu říct o sudeťácích. Tedy o obyvatelích Sudet. Já je poznal jako staré vesničany, rodiče vojáků wehrmachtu, kteří byli odvedeni do německé armády a už se nevrátili. Někteří leží u Stalingradu, jiní jinde. A v Jeseníkách zůstali jejich matky, sestry, manželky a děti. Naše úřady většinu německých rodin vystěhovaly. Ti, kteří zůstali, se netěšili přízni úřadů ČSR a vlastně ani  Čechů. Měli vysoké dávky k odvodům, tzv. kontingent, který byl kýmsi stanoven asi pro oblast Hané a ne pro horskou vesnici 700 m.n.m., takže se "němkyně" měly co otáčet, aby splnily dodávky vajec, mléka, obilí. Někdy se to nepovedlo, neurodilo se a nastávaly docela zvláštní situace, že bylo nutné ve "Smíšeném zboží" koupit třeba plato vajec a v téže prodejně je obratem, za daleko nižší cenu nechat vykoupit jako kontingent. Na přítomnost kuny, které devastovala hejno slepic prostě nebyly úřady připraveny. Nezajímalo je to. Tolik a tolik vajec na den. V zimě, v létě.

Ale k věci: můj táta taktak přežil pobyt v koncentračním táboře. Nebýt Američanů, nepřežil by. Měl polámaná a naprasklá žebra, vymlácené zuby, tyfus. O KL s námi dětmi nikdy nemluvil, ale věděli jsme co asi prožil. Takže jeho vztah k Němcům by měl být logicky přinejmenším velmi odtažitý. Když naši v roce 1952 koupili v Jeseníkách dřevěnici, kromě jednoho Slováka, věčně opilého pana Žabky, poštmistra Vrby, který byl pověstný tím, že dokázal vypít čtyřicet piv za večer a předsedy MNV soudruha Kupčáka byli kolem samí Němci. Jenom nahoře bydlela slovenská rodina Chybíkových. A táta se s Němci bez nějakých vnitřních problémů domlouval. Německy a zcela sousedsky, přátelsky. Dával k dispozici trávu na pozemku, který k chalupě patřil, nebránil ani používání "našeho" pramene opravdu "dobré vody". Za to nám starý pan Gross třeba naštípal šindele na opravu střechy, jeho snacha pak dodávala vejce, máslo (solené), mléko, podmáslí. Ceny stejné jako dole v "Jednotě", ale kvalita taková, že jsem tak tučné mléko viděl až desítky let poté na "farmářských" trzích ve  Valencii. A tucet vajec tady znamenalo třináct vajec. Nebo taky čtrnáct Ta navíc byla "na rozbití" a neplatilo se za ně. 

Mě jako malého kluka nesmírně zarazilo, jak se může můj hodný táta tak klidně bavit s Němci, kteří ho zmrzačili a  málem zabili. A táta mi na to tenkrát odpověděl třemi slovy, která se mi vlastně stala heslem pro celý život. Řekl mi: "Tenhle to nebyl!"  A život přinesl naší rodině i jiné paradoxy, Jednoho dědu vyhnali z Polska proto že nebyl Polák, ale vzal si Polku - ovšem ze Slezska. Druhý děda měl zase velké potíže proto, že byl Polák a si vzal Němku. Krásnou, hodnou. Ale tihle dva umřeli dřív, než jsem se vůbec měl šanci narodit - táta měl dvanáct let. Babička na nějakou nespecifickou chorobu a děda šel do roka po ní.  Upil se k smrti. Bylo mu prý  smutno. Zbylo jen vyprávění, pár dokumentů, pár fotek.

A život šel dál. Děda s mojí hodnou polskou babičkou se museli v Ostravě nastěhovat do obyčejného činžovního domu. Pro babičku, dceru statkáře, to byla strašná rána. Kolem jenom špinavé město, fabriky, šachty. Děda, definitivní báňský úředník, to už snášel o něco lépe. Za války se děda, protože uměl dobře německy seznámil s jakýmsi chlápkem v uniformě. Scházeli se, hráli šachy. Ten chlápek byl docela vysoký důstojník Wehrmachtu. Na hráčská odpoledne vždycky donesl nějakou "pozornost": dvě krabičky olejovek, kus špeku nebo sáček cukru. A od něj se děda dozvěděl, kdy bude další odsun Židů z Ostravy. Protože bydleli vedle židovské rodiny, taky vystěhované z Polska, hned jim to šel říct. Ale nepochodil. Dozvěděl se, že se stejně nedá nic dělat a že pobyt v koncentračním táboře bude jistě jen krátkodobý. Zubaři přece budou potřeba pořád, proč by je někam zavírali. Ale pro jistotu si u dědy schovali kožich, nábytek z ložnice  a klavír. Že si to vyzvednou, až se vrátí.  Po válce to už ale nebylo komu vrátit.

Možná se ptáte, co je to za novoroční  slátaninu. Jenom tak nad klábosnicí přemýšlím, co by bylo s hospůdkou, kdyby bývali byli všichni štamgasti trochu smířlivější, vstřícnější a taktnější. Šaman by nenašel žádný rozumný důvod zablokovat diskuzi a jak ho znám ani by to neudělal.

Netvrdím, že mi osobně budou chybět všichni štamgasti, se kterými jsem se potkával. Lhal bych. Ale většina z nich, i ti, kteří tam chvíli pobyli a zase šli, protože některé jiné štamgasty prostě nevydýchali, mi chybět budou. 

Nemohu tady nabízet nějakou filiálku Hospůdky. Jednak nejsem Šaman, spisovatel, ale zvukař a kameraman už napolo v důchodu a na to,  psát příspěvky nemám ani dost času, ani talentu. 

A už vůbec nemám volný čas pokaždé redigovat příspěvky do diskuze. Ale té chyby, které se dopustil hostinský v Hospůdce, totiž zcela volnému vstupu kohokoliv se chci vyvarovat. Musím, protože jinak bych  musel zablokovat diskuzi stejně jako Honza Kovanic. S "některými" se prostě "nedá! Je to stejné, jako pustit tchoře do kurníku. A právě takoví mívají nejvíc řečí o demokracii, svobodě projevu a slušnosti. Ovšem tato privilegia vyžadují jen a jen pro sebe, ostatním je nedopřejí. Ukřičí je svými opakovanými floskulemi, svou neskutečnou nadutostí a agresí. 

Chtěl bych tenhle koutek kyberprostoru  pár měsíců provozovat a třeba se tu setkávat s lidmi, které mám rád,  kterých si vážím a některé jsem měl tu čest poznat i osobně. (To není fráze!)

Proto budu příspěvky do diskuze redigovat a pro jisté lidi nebude vstup povolen. Tohle není hospoda, tohle je kavárna. Vstup jen v čistých šatech a střízlivý. (Někteří už tu zkusili prorazit a vědí...) 

Bohužel nemám dost času se věnovat jenom práci portýra a tak prosím případné přispěvatele a diskutéry o trpělivost - až budu mít čas, propustím komentáře dál. Tenhle blog není to hlavní a jediné, co mě zajímá. Na polo - důchodce jsem dost neposedný. 

To, že tu nebudu trpět trolly a lidi zakládající  flameware ovšem neznamená, že by se tu neměly střetávat názory. Kdyby se nestřetávaly a všichni spolu souhlasili, asi by nemělo význam něco takového jako blog Rozpaky starého Kocoura  provozovat. 

Ale pravidla jsou zde daná a o nich diskutovat se mnou nelze.

Budu rád, když i přispějete autorským článkem, básničkou, fotografií. Vím, že mezi štamgasty byli básníci i dobří fotografové - o filosofech nemluvě. A profesionálové z různých oborů. Ale znovu prosím o trpělivost. Na rozdíl od Šamana já nemám svou Tess.

PF 2013