The truth is out there...

Pravda je tam venku...     (Akta X)

Jsou holt věci a události o kterých se psát nesmí. Říkáme tomu dneska politická a genderová korektnost případně hyperkorektnost. Cenzura a autocenzura je ovšem lepším označením tohoto úkazu. My, starší a dříve narození to známe až příliš dobře. Vadilo mi to jako puberťákovi, ale dočkal jsem se nakonec roku 1968 a po několika málo měsících, kdy to vypadalo, že se věci dají do pořádku, dorazily tanky. K nám, ne  nás. I když vlastně - i nás. Člověk tehdy jenom zíral, jakých rektálních kousků jsou jeho spoluobčané schopni. Jenže na emigraci už jaksi bylo pozdě nebo, přesněji řečeno, byla s rodinou dost obtížná. Chtělo to velkou odvahu, kterou jsem neměl. A bylo nás (naštěstí) víc. Na omluvu své "neodvahy" jsme si vymysleli formulku, že "my jsme tady doma, ať jdou oni!" Floskule, výmluva. 

   Tuhle formulku si zapamatujte. Ještě ji připomenu! Ale styděl jsme se, protože částečně kolaborovat s mocí bylo nutné. Bylo nutné pracovat, aby byla za co žít. Nu což, zvykl jsem si na svoji "neodvahu" říkat svůj názor. Mlčel jsem a myslel si své.  A poslouchal Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Ale přesto mě systém donutil k tomu, abych se styděl víc. V době, kdy můj syn začal chodit do školy a musel jsem mu dost pracně vysvětlovat rozdíl mezi pravdou skutečnou a pravdou "oficiální". Byl to naštěstí chytrý kluk. Dožili jsme v pohodě "sametky" a vypadalo to, že bude líp. Napadalo mě tehdy ledacos, třeba že nastane "nemilosrdný kapitalismus", že se staneme "zásobárnou otroků" pro ty "rozvinutější kapitalismy" nebo že se vše vrátí pomalu zpátky, jako když vyjdete okouzlení z kina a venku prší. Co mě nenapadlo bylo to, že nastane situace jak vystřižená z románu "1984". 
Že pravda bude nežádaná, nepřípustná, tabu.

     A o jedno takové tabu jde i v tomto případě. Všeobecně se ví o příšerné době, kdy nacisté zabírali postupně Evropu. Likvidace "méněcenných ras", plánované přesídlování celých národů, aby se uvolnil "Lebensraum" pro nadřazenou árijskou rasu. O tomto temném údobí dějin  jsou napsány desetitisíce knih, učených pojednání i románů, natočeny stovky filmů. A přece: Když se někde má objevit film geniální filmařky Leni Riefenstahlové nebo dokonce jen její životopis, najednou je nějak mrazivo. (Objednání se mi povedlo až na třetí pokus.Zda kniha dojde netuším.)  Někdo má strach z toho, že... Z čeho vlastně? Že se Leni dala do služeb diktátora, protože ho platonicky milovala? Protože věřila idejím nacionálního socialismu? Kolik bylo takových... A kolik bylo jiných, kteří věřili ideím komunismu a dodnes obdivují a uctívají masového vraha, generalisima Stalina? 
   Tyhle věci se prostě staly, nemá smysl si zapírat, že existoval nějaký Adolf Hitler a že byl pro miliony Němců Vůdcem. A zase - objeví se kniha jeho projevů a už se vydavatel dostává do vážných potíží. Zdá se, že "nová" společnost nemá žádnou ideologii, která by mohla těm starým konkurovat a proto se zakazuje o minulosti mluvit jinak, než "povoleným způsobem". Přitom - nových mýtů je spousta. Třeba o ten globálním oteplování, způsobeném člověkem. 
   Nebo o nutnosti dovolit ve své zemi provozovat právo šaríja a ostatní středověké zvyklosti islámu. Tohle vše pak vydávat za multikulturalismus a předepisovat to jako "lék" na šovinismus, rasismus, xenofobii a podobné postoje, které by nevznikaly, kdyby nebyly přítomny masívní tlaky zvenčí. Omlouvat jakékoliv chování imigrantů. Vše se začíná schovávat pod falešné heslo "demokracie". Není to demokracie, ale nová totalitní ideologie. Nový mechanismus na ovládání lidí. Píše o tom pěkně Vlaďka Špidlová na svém blogu. 
   Nejvíc mě mrzí, když se do toho "honu na čarodějnice" zapojí ti, kteří by s potlačováním svých práv měli mít historické zkušenosti. Židé a jejich potomci. Leckde ve světě je popírání holokaustu "trestným činem". Jakoby si politici neuvědomovali, že tím nahrávají svým protivníkům, těm, kteří by jinak byli považováni za sprosté žvanily a blouznivé vykladače alternativních dějin. Místo pádných argumentů (a je jich o holokaustu opravdu dost)  si zařídíme, že mluvit o tom, že se něco nestalo je tabu, dokonce i zločin. Maně mě napadá středověká inkvizice a  Giordano Bruno. Nebo Jan Hus - když to chcete po česku. 

   Stává se pravidlem, že lidé žádají, aby se o něčem nemluvilo, aby se nějaké informace nešířily, přestože se ve skutečnosti staly. Pokud se nejedná o státní tajemství nebo ryze rodinné záležitosti je takové jednání pro mě nepochopitelné. Na jedné straně obhajujeme jednání zrádce Edwarda Snowdena a na druhé žádáme stažení satelitního snímku, kde je náhodně zobrazený mrtvý muž. Skutečně, reálně mrtvý muž. A společnost Google, která jinak šmíruje a shromažďuje údaje o každém z nás, který si něco nechá pomocí jeho vyhledávače vyhledat najednou licoměrně ustupuje člověku, který žádá změnit doklad o skutečnosti. Přitom adekvátní reakcí Google by bylo doporučení otci oběti, ať se na daný kousek mapy prostě nedívá, když mu to vyvolává nepříjemnoé vzpomínky. (A to nevíme, zda ten mrtvý nebyl třeba obětí "války gangů".) Tohle je najednou nedůležité - důležité je,že  byl odstraněn záznam skutečnosti. Provedli jsme tedy retuš skutečnosti přesně v intencích románu 1984: Kdo ovládá minulost, ovládá tím budoucnost.

   A jsme u další podivnosti. V TV se poslední dobou rozostřují všechny důležité detaily. Začalo to "vyčtverečkováváním"  firemních značek na oblečení nebo a vývěsních štítů na obchodech za snímaným člověkem - patrně aby nemohl nikdo napadnout TV štáb, že dělá někomu neplacenou reklamu. I když takovou věc obvykle napadají ti, kteří si reklamu, daleko prvoplánovější a proto hloupější, platí v reklamních šotech a v seriálech kde požadují  "produkt placement" - čili používání různých předmětů nebo oblečení s viditelnou značkou - ale za úplatu. To by ještě snad bylo v pořádku. Ale pak se začaly rozostřovat obličeje mladých delikventů a následně i ostatních dětí, pak i dospělých osob jako policistů a poslední dobou už rozostřují všechno podstatné. Ukazují třeba surové zacházení se zvířaty - ale vše, co by o tom mohlo svědčit je rozostřené. Zlomenou nohu fotbalisty - ale je rozostřená. Svědci, sousedé, účastníci nehod i oběti trestných činů jsou bez obličejů.  
Vkrádá se mi kacířská myšlenka, zda vůbec na takové akce brát kameramany. Jestli by si televize neměla dát "bobříka neukazování" a informovat jen zvukem. I když - i ten zvuk bývá u svědků pozměněn k nepoznání. Takže co takhle to jenom napsat na web a před každé tvrzení vsunout slůvko "údajně" nebo "podle informací našeho zdroje". Úřad pro ochranu osobních údajů by byl konečně spokojen, nikdo by nikoho nežaloval pro porušení ochrany osobnosti  a lidé by ušetřili za televizory. 
Musíme přece své diváky/spoluobčany  chránit před krutými nárazy skutečného života.  Před realitou. Jak píší tamní noviny, prý nehodlají toho lva utratit. To mě uklidnilo. Opravdu jsem rád, že neutrácejí ani kočky, které loví ty malinkaté ubohé myšičky. A je dobře, že dětem neříkáme, že kuřátka, jejichž osmažená křupavá křidélka tak rády  konzumují v KFC se napřed musí v klecích rychle za pomocí chemických preparátů vykrmit a pak je nastrkají do zabíjecího stroje, který z nich udělá to křehoučké masíčko. Tají dětem, že vajíčka k snídani jsou vlastně nenarozená kuřátka. Taktéž roztomilá malá selátka a telátka jsou vykrmen a finálně zavěšena na hák (ještě položivá) a stroj je naporcuje, takže v na chladících pultech v Kauflandu nebo Bille už nevypadají, že by k nim mohl někdo cítit nějakou náklonnost. Už to nejsou roztomilá zvířátka, ale maso. Náraz reálného života je pro takové odrostlejší děti tak silný, že se mladí pomatenci stávají vegetariány nebo vegany a následně si jednostrannou stravou zcela podlomí zdraví. Jejich dlouhodobou léčbu pak platíme všichni z našich daní. 

    Pokud někdo chce něco opravdu něco senzačního vidět, může si koupit třeba Blesk. Tam to všechno je v barvě a v detailu. Nebo zprostředkovaně šmírovat mezi exhibicionistickými úchyláky, kteří tráví dny v hádkách ve vile pro Vyvolené nebo mezi pracovníky TV štábu při Výměně manželek. To je něco pro voyery. Nakonec - zmínění to dělají pro prachy, tak co. Nechápu ovšem, proč pak jsou licoměrně odsuzovány prostitutky. To je přece taky jen obchod. Ostatně i nájemná vražda je obchod. 

   Jedna z bláznivých holek, co se chtěly proslavit provokativním vystoupením / protestem v pravoslavném chrámu už skončila na Sibiři, jak je zvykem od dob carského Ruska. K této události i tady v Útulně  byly reakce různé. Otázkou zůstává, zda by něco méně provokativního ve velkém Rusku vůbec zabralo natolik, aby si toho někdo (novináři) všimli.Osobně si myslím, že podpora Pussy Riot byla hysterická a neadekvátní a zrovna tak jejich pootrestání bylo zbytečně kruté. Holky asi měly dostat pár facek od popa a tím by celá věc mohla podle mě skončit.

   Na Filipínách se teprve v dnešních dnech zjišťuje, kolik toho tajfun doopravdy napáchal. Kolik je mrtvých a kolik mrtvých ještě bude následkem nemocí, nedostatku potravin, vody, léků a taky rvaček o tyto komodity. Svět pomáhá - ale už je dost pozdě.

  Jenže - Filipinci budou dále bydlet v chatrných chatrčích na nízkém pobřeží ostrovů, kde je smete další tajfun, který přijde s naprostou jistotou nejpozději příští rok.  A naši "oteplovači" za to zase budou bičovat naši civilizaci, která za to všechno údajně může. 

  Ale Filipínci se budou přesto úspěšně množit. Přírůstek obyvatelstva je 2,3% ročně, 40% obyvatelstva je mladší patnácti let. Výsledek je ale stejný, jako na starém kontinentu - málo práceschopného obyvatelstva. Na rozdíl od přestárlé Evropy se tihle práceschopnými brzy stanou - a starců je tam velmi málo 3,5% lidí starších 65 let.

    "Prosila jsem vojáky. Klečela jsem a žadonila, protože mám cukrovku," řekla Helen Cordialová, jíž tajfun zbořil dům. "Copak mě chtějí nechat umřít na letišti? Mají srdce z kamene," stěžovala si. Pomoci ale prostě není dost pro všechny a hned. Do záchranného člunu se taky nedostanou všichni lidé z potápějící se lodi. Jinak by se záchranný člun rovněž potopil a nezachránil by se vůbec nikdo. 

   Jedna mladičká Filipínka, která porodila během tajfunu, se rozhodla nazvat své děvčátko Israel - na počest země, odkud pocházeli záchranáři, kteří se postarali o ni i o dítě. Takový malinký detail. Prostě ti Izraelci  tam byli včas! 


  A lidi se mají rádi! Big Brother není jen státní instituce, to jsou i Bretschneiderové mezi námi. Inu - člověk člověku... 

Prší...

   Nakonec jeden tip na zajímavý blog - Vlaďka Špidlová, introvert a pesimistka. Možná na něj dám časem stálý link. Mluví mi z duše. Je pro mě zarážející, jak je jinde všechno podobné.Nebo spíše stejné.