Jak jsem vítal Dragouny

Vypadá jako  Darth Vader ze Star Wars, že?

    Když jsem se dočetl, že americké jednotky NATO, které cvičily v Litvě aby odradily Rusko od útoku na tenhle nový kousek "západního světa" pojedou zpátky do Německa po vlastní ose, aby demonstrovaly jednotu NATO a Kotlinky, rozhodl jsem se, že  si je půjdu vyfotit a podívat se, jak taková dragounská (Dragoon) nebo v případě ztráty jednoho písmenka Dračí jízda (Dragon ride)  vypadá. Vzal jsem aparát a vyrazil s hodinovým předstihem, bych nedorazil k naši hrbolaté dálnici až po akci.

   Soudě podle zpráv o zarytých odpůrcích i příznivcích toho aktu bylo možno čekat jásající davy s vlaječkami  a kyticemi i skalní komunisty, vrhající se obětavě pod kola transportérů, aby jim znemožnili opustit Česko a vrátit se domů do Německa. Jelikož jsem občas zuřivý fotoreportér, vyrazil jsem tramvají včas. Dobře jsem udělal, protože tramvaj na Černý potok nejela - konala se výluka a na místo mě dovezl náhradní autobus. Když jsem dorazil na zvolené místo u dálnice,  bylo tam pusto a prázdno. Jen kohout z blízkého dvora tam dohlížel na hejno svých slepic a za stromem si od tlaku v podbřišku ulevoval policista. Pozdravili jsme se (s policistou, kohout mě přehlížel) a já šel zaujmout místo vhodné k pořízení "úchvatných fotografií". 

Lidi bez americké vlajky si raději proklepneme...

   Sluníčko začalo vykukoval z mraků a tak jsem si na aparátu nastavil vhodnou clonu a čas, opřel se o kandelábr za svodidly a čekal. Po několika minutách přijely dvě auta policistů, kteří se mě přišli zeptat, co u dálnice dělám či hodlám dělat.. Odpověď je asi uspokojila, průkaz totožnosti nevyžadovali, ani mě nepodrobili osobní prohlídce, jen mě varovali, ať nevstupuji do jízdní dráhy, protože jinak by mě "museli vykázat". Za další desítky minut se na půl kilometru vzdáleném mostě nad dálnicí začali objevovat první zvědavci. Za malou chvilku u nich zastavilo další auto policie ČR a začalo je vytlačovat na obě strany nadjezdu tak, aby nebyli přímo nad jízdním pruhem z Polska. Vzpomněl jsem si maně na chlápka, který nedáno házel z dálničního mostu na auta těžká polena a uvědomil si, že policisté nejspíše chtějí právě tomu předejít. Patrně se obávali, že případní útočníci mají ta polena po kapsách. Ale obecenstvo se ukázněně rozešlo na obě strany a zase nastal klid, porušený jen dvěma chundelatými psy bezdomovců, kteří mají v houští pod dálnicí svůj tábor. Psi byli přátelští, poštěkávali jen tak, aby se neřeklo a žebrali o něco dobrého k snědku. Policisté je patrně znali a dávali jim svou svačinku - na tu dálku nebylo vidět, jakou. Bezďákům policisté nedávali nic - ti se ani neobtěžovali vylézt ze stanu. Americká armáda tyhle vágusy evidentně nezajímala. 

  Směrem na Polsko se náhle hlasitě prořítila velká skupina silných motorek s "pekelnými anděly" českého typu v sedlech, za chvíli je stíhalo na plný plyn ještě několik opozdilců. Americké vlajky v rukou spolujezdců se dotřepotaly za zatáčkou na Bohumín. A zase nastal klid, nic se nedělo, přesto, že už ohlášený čas průjezdu už dávno minul. 

Už tu měli být!

   Sluníčko zakryly mraky, začal foukat nepříjemně studený vítr. Přestavěl jsem aparát na nové světelném poměry, vyhrnul si límec a začal poskakovat, abych se zahřál. Podchodem, kterým jsem přišel od tramvaje, přišlo dalších pár zvědavců. Ty policisté stavěli hned pod dálničním náspem a oni jim ukazovali, jaké mají transparenty. US vlajka sloužila jako vstupenka a její majitelé byli připouštěni nahoru ke svodidlům. Někteří kontrolou prošli dokonce i bez vlajek.

  Pak se konečně začalo něco dít. Od Bohumína prosvištěl vůz České televize s kameramanem, který pilně snímal okolí dálnice, pak následovalo auto televize polské. V několikaminutových odstupech projelo několik blikajících policejních aut, kde rovněž seděli kameramani a malými kamerami šmejdili po okolí. Asi "pro případ". Posléze odstavným pruhem pozvolna dorazilo auto, kterému se obvykle říká "zelený anton",  zastavilo pod mostem nad dálnicí a začalo blikat.  

   Mezitím na silnici probíhal stále ne příliš hustý provoz náklaďáků i osobáků.  Pak provoz "civilů" poněkud zřídl, opět projela dvě blikající auta a jedna blikající motorka policie a daleko vzadu se konečně objevily obrněné transportéry. Vytáhl jsem svou zbraň z pouzdra, sundal krytku objektivu a začal konečně snímat. Američané mávali jak najatí, ukazovali na prstech "viktorku" (doufám, že to byli skutečně Američané - kdyby to byli třeba Arabové, neměl bych to totiž nárok poznat - na hlavě přilba, na očích tmavé brýle, přes obličej šála. Jen výjimečně bylo možno zahlédnout pár centimetrů holé kůže. Ani se jim nedivím - to už mi byla zima přímo strašná. Takže jak se na nás, čumily, naši američtí přátelé tvářili proto nevím. Představuji si, že se široce usmívali. Byl jsem navíc už zmrzlý jako exkrement jednoho kožišinového zvířátka. 

Parádní  konec maškarního průvodu. Jediní skuteční nadšenci.

 Celá akce netrvala dlouho. Pokud jsem dobře počítal, projelo pět či šest transportérů, dva džípy Humvee, nějaký náklaďák, asi s materiálem, pojízdná dílna a velká cisterna. Ale mohu se mýlit. Za kolonou jela opět pojízdná blikačka PČR a za ní snad sto dvacet báječných mužů na motocyklech s americkými vlajkami, černé přilby, mávali, něčím stříleli do vzduchu (výfuky to nebyly, to poznám) a ukazovali na prstech známé "véčko" - Victory.  Za nimi už byla nahloučena spousta civilních aut, kterým patrně kolona vadila  v rozletu.  Pochopil jsem že to je "konec filmu", zasunul svůj Canon do brašny a spěšně se vydal na smyčku tramvaje, abych stihl první autobus do centra. Což se mi podařilo a z rozjíždějícího se autobusu jsem zlomyslně pozoroval  tak asi stovku lidí, kteří převratnou událost sledovali z mostu nad dálnicí a kteří teď budou muset v té zimě čekat dvacet minut na další spoj. Po příchodu domů jsem po své draho polovičce vyžadoval kotel horkého kafe a rozpečený rohlík - tak jsem byl zmrzlý. Mám moc hodnou ženu - zařídila to bez odmlouvání a velmi rychle.

   Zatím jsem vytáhl z karty nalovené obrázky, konstatoval (jako obvykle), že valná část z nich je vhodná ke smazání, protože je neostrá, špatně kompozičně zarámovaná nebo podexponovaná. Z těch několika zbývajících je pořízený obrazový doprovod k této reportáži. 

Usilovně mávali a usmívali se. Prima hoši!

   Pokud bych měl posoudit, k čemu byl celý tenhle přesun dobrý, napadá mě jenom jedna idea: Abychom my, ovčané Kotlinky už konečně vzali na vědomí, že jsme stále členy NATO a nedovolovali si pochybovat o správnosti toho, co NATO, potažmo USA, činí. Na tom asi dvoukilometrovém úseku dálnice bylo odhadem sto padesát čumilů. Asi pětina z nich byla vybavena vlajkami USA a vesele mávala. Zbytek prostě  čuměl a taky vesele mával rukama. Neviděl jsem nikoho, kdo by proti průjezdu jakkoliv protestoval. Pokud se mu to nelíbilo nebo ho to nezajímalo, prostě zůstal doma - stejně bychom tam všichni nevlezli. Ostrava má 300 000 obyvatel. 


Pro Rusko to ale žádný vzkaz není - na ty dva tisíce kilometrů je taková akce stěží viditelná.

  Přemýšlím o tom, že celé to dusno kolem průjezdu kousíčku US armády bylo vyvoláno úmyslně, aby se přilákali právě takoví čumilové jako jsem já. Proto taky včera byla hned dvě shromáždění v Praze - jedno akci "Dragoon ride" podporovalo, druhé bylo ostře proti. A tak novináři mají a ještě pár dnů budou mít o čem psát, mluvit a točit rozhovory a politici - ti mohou "zaujímat stanoviska".  Poněkud mě nazlobil herec Martin Stropnický, ministr obrany, který se vyjádřil v tom smyslu, že by se odpůrcům průjezdu nemělo dávat tolik prostoru v médiích. Asi si vzpomněl na své mládí.   Ale když něco nechci poslouchat, mám si raději zacpat uši a ne tomu druhému hubu.

   Řekl bych, že se pomalu začínáme učit od klasika propagandy J. Goebbelse. Dokonce mě napadá poněkud šílená myš Lenka: Že ty komunistické hlasy bylo třeba nějak probudit, podráždit, aby se proti přejezdu našeho území armádou USA opravdu vymezily. Protože jinak o nic nejde a mohlo by vše proběhnout bez zájmu veřejnosti. Podle TV to byla událost dne a možná i týdne. Inu, když se chce, všechno jde...  

Nakonec jich bylo asi třikrát víc...

Neboli jak říkával "můj" podplukovník: 

Někam prostě musíme patřit. Na Východ nebo na Západ. 

Jenom je si třeba ujasnit, kam patříme dnes.

Apendix: 
Americký tisk si pochvaloval skvělé přijetí US vojáků v Česku. Když jim to udělá radost...