Na návštěvě u prabratrance

   V pátek jsem už nechtěl umělecké výkony ani vidět, ani slyšet ba ani zpracovávat a nový osmitýdenní kocourek se vytrvale snažil skamarádit s naším sibirjakem, který má pubertu dávno za sebou. Když na něj kotě s nadšením jakoby útočí a mylně předpokládá, že by se s ním mohl začít honit, temně vrčí a utíká. Ne ze strachu, ale už má toho prcka dost a je si přitom vědom, že kdyby ho jen jednou chytl zuby za zátylek, bylo by po malém maiňákovi. Takže se před ním schovává, vylézá na stůl, na škrabadlo a vůbec tam, kde si myslí, že ho drobek nedostihne. Jenže kotě je každý den mrštnější a silnější a zvládlo už veškeré vysoké plochy na nábytku. 1 435 gramů nadšení.

   Vypnul jsem počítač, přenechal jsem pořádkovou hlídku ženě, strčil zrcadlovku do brašny a vyjel nahoru do ZOO s nadějí, že není moc  hezky a zoologická zahrada nebude příliš naplněna návštěvníky. Návštěvníci mi totiž strašně lezou na nervy. Děti nahlas a vytrvale něco požadují, maminky někam telefonují nebo fotí své další ratolesti na připravených atrakcích - dítě v objetí dřevěného vyřezávaného medvěda, dítě vykukující z tlamy dřevěného hrocha nebo z vaku klokana. Zvířáci ve výbězích je zajímají zcela okrajově. 

  Mýlil jsem se. Pátek nešťastný je den, nechoď Kocoure do ZOO ven. Maminky totiž navlékly své dětičky do péřových bundiček, obuly do sněhulek a vyrazily za poznáváním exotické fauny. Naštěstí jich nebylo moc a držely se hlavně kolem jediných dvou otevřených stánků s cukrovinkami, kde setrvaly při konzumování poněkud předražených dobrot. Tatínkové, pokud se vůbec zúčastnili výletu, postávali opodál s mobilem u ucha a řešili cosi veledůležitého. Tím pádem byli ze hry venku.

   Vzal jsem to rychlou chůzí napřed. V pavilonu "Papua" u leguánů a varanů bylo zcela plno - maminky si tam udělaly něco jako převlékárnu dětí i sebe, všude ležely kabáty a šály a žvanění. Do toho vřískal naučný TV pořad o vystavených exemplářích, který, jako obvykle, nikoho nezajímal, stejně jako tvorové v teráriích a akváriích. Vypadl jsem obratem. 

   Přidal jsem do kroku abych byl v pavilonu Evoluce na samém konci zahrady dříve, než tam dorazí ostatní a povedlo se. Jenže šimpanzi i kočkodami Dianini měli siestu. Dal jsem si "kafe" z automatu a čekal. Dorazily ne víc než tři, čtyři rodinky, zjistily, že k vidění je jenom spící hroznýš královský, omotaný kolem větve, opičky není vidět žádné a tak šli pryč. Patrně si to řekli mezi sebou, protože už nikdo další nepřišel.

   Za půl hodiny se ze zázemí vybatolil samec a za ním dvě samice. Začali paběrkovat po výběhu, jestli jim tam ošetřovatelka nenastražila pamlsky. A jako každý den, byly tam. Sešel jsem do přízemí, samec si mě všiml a začal mě brát na vědomí. Takže jsem tasil a fotil - jako portrét, protože opičí a lidská tvář dokáže dobře zrcadlit myšlenky svého nositele.  Je to hotový komiks. Klečel jsem z jedné strany skla, samec seděl u zdi na druhé straně a něco jsme si sdělovali. Snad se mi tu komunikaci podařilo vyfotit. 

Nakonec posuďte sami. 

1. No tak pojď blíž, člověče...

2. Takže já jsem tvůj prabratrabec?

3. Povídej dál, je to zajímavé...

4. Nekecej, fakt ?!

5. No to je teda prča...