Doba hysterická

 Doby už lidstvo zažilo různé. Byla doba dřevěná, kamenná, bronzová a pak i železná. Pokaždé trvaly mnoho tisíc let.

  Nyní nastala doba hysterická. Není tady poprvé, ale dnes má pro šíření onoho zmiňovaného fenoménu, hysterie, zvlášť dobré podmínky dané rozvojem a rozšířením komunikace po celém světě. Neříkám, že každý, ale kdekdo se může virtuálně potkat s kdekým. Rychle kdekoliv. Ani nemusí mít nějakou tvář. Na internetu všichni nosíme nějakou masku. Vystrkujeme místo sebe svůj nick, avatara.

   To je pro šíření falešných zpráv to nejlepší prostředí. Některé zprávy snad nejsou snad přímo falešné - jsou jenom prakticky neověřitelné. Přesto se vesele šíří dál, dokonce daleko snadněji než ty zprávy ověřitelné. Těch ověřitelných je nesmírně málo. Snad devadesát procent zpráv by se dalo bezpečně zařadit do do kategorie JPP - jedna paní povídala. A z těch je, jak se domnívám, většina zpráv úmyslně zkreslených, tendenčních, nepravdivých, lživých.

   Tak tomu bylo už od starověku a asi i předtím. Jenže to šíření bylo tehdy mnohem pomalejší a nesnadnější. Jak řekl Jan Werich - než jeden král mohl vyhlásit tomu druhému válku, musel vyslat poselstvo - a to často týdny i měsíce putovalo k se vzkazem k protistraně. Odpověď trvala nejmíň stejně dlouho. A tak se klidně mohlo stát, že jeden z panovníků mezitím zemřel - a bylo po válce. 

Problém jsou spíše zprávy pravdivé. Protože nevíme, které to jsou.

   Rychlé a snadné šíření neověřitelných informací způsobuje v lidech pocit, že se někde něco důležitého děje, co by jich mohlo týkat. Nebo že musí ke každé takové zprávě přidat svůj anonymní (a nejčastěji zlý) komentář. Komentáře se hromadí a v určité skupině lidí, kteří se znají z internetu nebo z televize  to brzy vyvolá falešný pocit, že to, co se propírá v médiích nebo na intermnetu je realita. Nic není realitě vzdálenější.

   Hysterii vidím v davovém šílenství, které je schopna moderní technologie vyvolat. Vezměte jenom zcela apolitickou akci  #metoo,  "já taky". Postarší herečky nebo jiné ženy, které už nejsou pro muže tak atraktivní, jak byly zamlada, nejsou už ani tak žádané ve svém profesi si náhle po desítkách let vybavují nehezké zážitky s dotěrnými muži. Nejčastěji jsou to muži dodnes mocní a bohatí, kteří by případně mihli být ochotni zaplatit nějaký ten miliónek dolarů za to, že případ nebude dán k soudu. Případně se u soudu domáhat finančního odškodnění v podobné výši. Po Facebooku i jiných sociálních sítích se valí obrovská lavina takových zpráv.

   Netvrdím, že muži, využívající své profesní či společenské převahy nad mladými krásnými dívkami neexistují nebo že jich je málo. Není. Všiml jsem si takových i já. Někdy podmiňoval režisér obsazení pěkné ženské role "osobní konzultací" někde v soukromí, jindy to bylo jinak - ale v principu stejně. Mladá ambiciózní herečka ovšem měla vždy na vybranou. Odmítnout a riskovat, že některé její kolegyně na nabídku vilného režiséra přistoupí nebo se takového intimního večírku zúčastnit s rizikem, že "konzultace" k získání kýžené role nakonec nepomůže. Některé volily tak, jiné onak. Pokud to byla opravdu dobrá herečka, roli získala i bez zaujímání horizontální polohy. A pokud byla jenom mladá a krásná, tak hrátky nemusely mít valný vliv na přidělení role. Obvykle nějakou roli dostaly i když to nebyla zrovna ta, po které toužily. Ale rozumně odhadly, že tohle někde žalovat by byla nanejvýš jejich ostuda - i když jejich kolegyně tyhle hrátky pochopitelně sledovaly a ve vhodné chvíli jim je připomněly. Dokonce jsem sledoval, jak kdysi mladá začínající herečka "balila" pana režiséra, aby se dostala k dobrým rolím. Povedlo se. Tohle ale mělo dobrý konec. Jednak ta herečka byla opravdu talentovaná a nesmírně pracovitá a na rolích vyrostla a jednak si ji pan režisér vzal za ženu. Účelu bylo dosaženo a vlastně nikdo nebyl škodný.

   Ovšem inzerovat takovouhle v podstatě běžnou lapálii po desítkách let je naprosto nesmyslné počínání. Tyhle záležitosti jsou už prakticky nedokazatelné a pokud mohu ještě věřit soudní mašinerii i neodsouditelné.  Tím, že se případy ocitnou na sociálních sítích se dá dosáhnout jen další vlny hysterie, kdy si prý osvícený, ale značně pokrytecký Západ začne hrát na neporušenou morálku. A netýká se to jen hereček. Ozývají se i sportovkyně že jim někdo "sáhl na zadek". Ovšem takové obvinění ve veřejných médiích se prakticky rovná odsouzení. I kdyby obviněn vyhrál svůj soud, tak bude jeho profesní kariéra narušená nebo zcela přerušená i kdyby vyhrál následný soud, kdy by se bránil pomluvě. Proto se někteří obvinění pokoušejí o omluvy, o jejichž upřímnosti by se dalo s úspěchem pochybovat. Ale tak jim poradili jejich mediální guruové. Jen málo z nich mělo odvahu obvinění striktně odmítnut.  

  Jen tak matně si vzpomínám na rumunskou gymnastku Nadiu Komaneciovou. Ta prý(!) byla diktátoru Čaušeskovi doslova k "libovolnému použití."  To někdejší několikanásobnou mistryni světa  nakonec přimělo k útěku na Západ. Nicméně dnes už o té době nechce mluvit. 

 Nakonec žvást z jednoto netového portálu: "Ale já se domnívám, že umění by rozhodně nemělo zobrazovat mladé dívky, které se cítily jakkoliv nepříjemně nebo pod nátlakem." 

   A protože ony mladé dívky mohou kdykoliv později prohlásit, že se cítily být pod nátlakem, umění by nemělo zobrazovat mladé dívky vůbec. O mladých chlapcích to ovšem platí analogicky. Takže umění by raději nemělo zobrazovat žádné lidi. A to jsme už kdesi v islámské ideologii.

   Jak normálně a rozumně proti té internetové hysterii vypadá historka, kterou nedávno vyprávěla jednomu reportérovi zpěvačka Ewa Farna. Jak říkáme po našemu "bardzo šumna děvucha".  Když jí před několika málo lety naznačoval jakýsi producent, že se o jejím účinkování v televizi musí spolu dohodnout někde v soukromí, sdělila mu, že tedy vystupovat nemusí, ale na pokoj s ním nepůjde. Myslím, že i tak tenkrát v TV vystoupila, ale to už v rozhovoru nebylo. 

   České i polské holky (Ewa Farna je obojí) prostě mají dostatek sebevědomí. Doufám, že to tak i zůstane. Nemusíme kopírovat od  Ameriky všechno - i když se o to někteří moc snaží.  

Když se tak rozhlédnete, většina roztodivných hnutí kolem nás má charakter (nejen poněkud) hysterický. Oteplovači, kteří chtějí jímat kravské větry do silonových pytlů a zakázat elektrárny, matky, které odmítají rodit v nemocnici a dávat své děti očkovat a pak žalují stát, že se nepostaral, fotbaloví fanoušci, ochotní se pobít do krve za svůj klub,  vítači imigrantů, kteří otvírají náruč všem - bohužel ne(jen) tu svou, ale "náruč" nás všech atd. 

   Odmítači presidenta Zemana už opravdu nevědí, jak jej dehonestovat - bývalý disident Tomáš Hradílek dokonce drží hladovku. Na protest má každý právo, jen je třeba domyslet, proti komu je protest zaměřen. V Hradílkově případě je veden proti potenciálním voličům Miloše Zemana. Tedy proti volící většině národa. V případě Tomáše Hradílka, se kterým jsem se osobně několikrát setkal mě pronásleduje podezření, že si chce opět užít trochu té mediální pozornosti,. Po osmadvaceti letech už málokdo zná jméno Hradílek, tak je třeba lidem oživit paměť. Ovšem vzhledem k jeho věku je to počínání dost nebezpečné - zdraví (a život) máme jen jedny. O úspěchu téhle hladovky se dá pochybovat. Jestli umře (s čímž nepočítám) s preferencemi Miloše Zemana to nehne - spíše mu přibudou působením efektu okopávaného "outsidera" stejně jako pomohly útoky Andreji Babišovi.

   Lidé, kteří tleskají protikuřáckému zákonu si neuvědomují, že tady opravdu nejde ani o zdraví hostů ani personálu. Do zahulené hospody nikdo nemusí chodit. Být v určité, nekuřácké hospodě přece nepatří mezí základní lidská práva. Jenže tady byla snaha politiků vyhovět sedmdesáti procentům nekuřácké populace. Připsat si body. A hned se našla spousta odmítačů tohoto zákona stejně jako spousta přitakávačů, rozdělili se na přibližně stejně velké skupiny, ve kterých jsou jak skalní nekuřáci, tak militantní kuřáci - a nekonečná slovní bitva je na světě. Přitom jde jen o to, zda se má stát svými zákony vměšovat mezi názory lidí. Protože kouření není jediná činnost, která ohrožuje "národní zdraví". Můžeme do nich započítat skoro vše - od alkoholismu přes přejídání až po veganství nebo nechráněný sex. Takoví lidé sice ohrožují většinou sami sebe, snad kromě alkoholiků a narkomanů,  ale odčerpávají peníze ze zdravotního pojištění a pak nezbývá dost na léčbu lidí, kteří si svou nemoc nezavinili. 

 Na našem vzoru, Západě se už začínají objevovat první vlaštovky - zákazy příliš sladkých nebo tučných jídel. Objevují se pomalu i v naší Kotlince - zákaz automatů na sladkosti ve školách už vstoupil v platnost. Docela rozumím tomu, že výrobci "zdravých potravin" tohle docela vítají a jsou ochotni upustit na úplatcích politikům i nějaký ten miliónek v naději, že lidé začnou kupovat to jejich zboží, kde jsou místo tradičních surovin často jen neškodné náhražky. 

   Neškodné - ale jen do doby, než jiná "zájmová skupina" dokáže, že ta nebo ona přísada je "rakovinotvorná", třeba jako aroma, používaná do Tuzemáku, nápoje kdysi dávno zvaného Tuzemský rum. A kauzu už rozebírají naši odvážní novináři - a nadávají na Brusel. Ať už rum pijí nebo ne. 

   Čili tohle vše je konkurenční boj, do kterého se nechávají zatáhnout politici a zákonodárci. Pak je ovšem náš právní řád tak složitý a nepřehledný, že se v něm nevyznají ani právníci a právní bitvy bývají nekonečné. Soudci sice mají zaručenou práci na roky dopředu - ale my všichni tohle divadlo povinně platíme z našich daní.

  A tak dále a tak podobně. Oslavy osmadvacátého výročí "sametové revoluce" jsem viděl jen v TV a jen kousky, ale docela mě z nich "otřepalo". Vybavil jsem si zcela automaticky své mládí v "totalitě" a nějak mi začaly obě období splývat. Politici a jejich (nájemní) spřízněnci vytvořili v Praze atmosféru, za kterou by se nemusely stydět ani normalizační oslavy VŘSR sedmého listopadu. Projevy, kladení věnců, místo lampiónů svíčky, míso mávátek a třepetalek červená, rudé karty. Politici, současní i budoucí (kandidáti na presidenta) se střídali u význačných míst v Praze a všude pronášeli plamenné projevy ve smyslu "Demokracii si vzít nedáme!" Přitom ovšem nezapomínali na své vlastní, tak říkajíc partikulární zájmy: 

Praha, Václavské náměstí, 17, 11. 2017, 18:50 - Na Koncert pro budoucnost dorazil Michal Horáček. Divil se, že nebyl vybrán jako řečník jako další prezidentští kandidáti Hilšer, Fischer a Drahoš.

"Oni si asi myslí, že já hodnoty 17. listopadu neztělesňuji. Nevím, proč bych já, aktivní aktér revoluce a účastník všech jednání, měl být s listopadem spojován méně než ti, kteří tam nebyli"  řekl prezidentský kandidát Michal Horáček.

    Tenhle politicko-žurnalistický kvas je v našich zeměpisných délkách i šířkách běžný už mnoho desítek, ne-li celé stovky let. Ale nikdy nebyla tak zřetelná "spoluúčast" publika. Pravda, probíralo se to vždy po hospodách (chlapi)  a v obchodech (jejich krásnější polovičky), ale nevznikala taková "hnutí", vzájemně si odporující a často odporující i zdravému rozumu. Téměř jakýkoliv podnět vzbudí celonárodní diskuzi, kde se proti sobě postaví zhruba stejně silné tábory a už to jede. Osobní urážky, falešné zprávy i argumenty, napadání, vzájemné žaloby. Elektronická i tištěná média (ta trochu méně, plocha papíru se přece dá prodat na inzerci), televize, rozhlas. A internet, Tweeter, Facebook... 

Ve veřejnoprávních i soukromých celoplošných médiích je natolik tristní situace, že o tom napíšu zvlášť.