Ze stínu na sluneční stranu

Napsala Astra

   Astra má za sebou důležitý skok - nedávno seskočila hrobníkovi z lopaty. Stěžuje si, že je slaboučká - ale kdo by nebyl po takovém skoku. Hlavní je, že její hlava zůstává čistá a schopná snadno stravitelným způsobem podat zprávu o okolním bizarním světě. 

   Kocour mě vyzval, abych přispěla do mlýna, kde se současně moc nemele.Nevím, jestli vám dám nějaké podněty ku mletí, ale přeberte si to sami. Jen nechci, abyste si mysleli, že si hodlám stěžovat na svoje choroby, to právě naopak, ale chci vám jen sdělit průvodní jevy kolem chcípajících pacošů. Vyberu z paměti, co tam ještě zbylo, zdaleka to nebude všechno, protože léčba mých chorob přesáhla kapacitu mého mozku, a povedlo se celkem mistrně, že donutila můj mozek, aby vytěsnil některé hrůzostrašné příhody. Děkuju ti hlavo. Hlavně taky za paní zastupitelovou, o níž píšu výše.

   Nemáte šajna, jak nekonečně nepříjemné je psát na počítači, když vám slézají nehty postupně na všech prstech (následek několikaměsíčního užívání antibiotik).Předem omluvte překlepy.

   S cikány v nemocnici se člověk setkává snadno, je jich tam dost, většinou pracují jako sanitáři. Je to dost velká dřina, to jsem zjistila, když mě poprvé ten můj vezl i s postelí kamsi na vyšetření do sousedního pavilónu. Kdo zná na Karláku Všeobecnou nemocnici, ví, jak obrovský je to komplex budov a odborností. Nejdřív mě zaujalo, že Milan zastavil na takové výšince a řekl - podívejte se aspoň chvíli na Prahu, jste na pokoji zavřená a venku je tak krásně. Bylo to v době těch veder, nádherný den, ALE NEJZAJÍMAVĚJŠÍ BYLO, že to vůbec udělal, ještě teď mě to dojímá. Milan mě potom provázel až do konce pobytu v nemocnici. A nejen to.

   Milan se stal mým dvorním pomahačem, myčem, podavačem, oblékačem, vozkou, udělal vždycky přesně to, co bylo zapotřebí a udělal to v pravou chvíli. Když mě nakonec pustili domů, byl to on , kdo se mnou trávil prvních pár dní u mě doma, čas od rána do večera a prakticky mě učil, jak se pohybovat, jak si co obstarat po bytě. Udělal to sám od sebe. A vždycky dobře.Nikdy nezapomněl pozdravovat mě od svého přítele, který mi jednou udělal pro radost dort ze sušenek a s čokoládou. Milan je perla. (Teď , když píšu tahle slova, zvonil telefon. Byl to Milan. To je doklad toho jak jsme na sebe napojení). 

   A do třetice ještě jedno cikánské setkání. Droboučká ženička, kdysi zřetelně velice krásná, teď už jen s jedním zubem - mladá , tak 55. Navštívili ji její dva synové. Ten první, dlouhé černé vlasy, strašně spěchal, takže jen zadrmolil pár slov a vyšuměl, ale ten druhý - to bylo něco. Za každým slovem vůl a korunu tom nasadil, když svoji nebohou matičku trápil tím, že ví, že má dvoustovku, tak ať mu ji kouká dát, nebo!!!! Když jí prohledal šaty ve skříňce a nic nenašel - tak to začalo. Pokusím se citovat- mámo, ty krávo, dej mi ty prachy. Debile blbej, hovado, dej mi je, mámo, krávo blbá.... Máma zřejmě byla zvyklá, dívala se do stropu a mlčela. Kuk nakonec zařval, že jde střílet králíky, zřejmě "pracoval" někde na jatkách, a odešel se slovy - já si tě najdu. Máma to vzala zkrátka, do týdne zemřela. Rakovina v posledním stádiu.

  A tak to šlo dál a dál. Bude-li zájem, příště o doktorech a sestřičkách...