Čekání na Diktátora...

   Někdy čekáme na autobus, někdy na vlak, někteří čekají na Godota a někteří zas až naprší a uschne.

Čekáme na to, co nemůžeme nějak rozumně ovlivnit. Vlak nebo autobus nejčastěji přijede, i když někdy se zpožděním proti jízdnímu řádu. Ten, kdo čeká na výhru v loterii  nebo na Godota se nakonec nemusí dočkat vůbec - jízdní řád u výher je založený na statistické náhodě a pravděpodobnost, že se výhry dočká je malilinká. A navíc člověk musí mít zakoupený los, jinak je jeho čekání zcela zbytečné.

   Posledních několik let je informační svět stále více vyplňován nenávistí. Ke klasickým nenávistem náboženským a kulturním a stálicím typu bohatí versus chudí, vzdělaní versus nevzdělaní nebo sparťané versus slávisti přibylo stupňování  nenávisti rasové, genderové, politicko-korektní, klimatologické a "dějinné" - výčitky domnělých hříchů staré několik desítek, set, případně tisíců let.

   S velkým rozšířením internetu a možnosti se vyjadřovat anonymně nebo na sociálních sítích se kumulace  nenávisti v mediálním prostoru i v prostoru veřejném dostává do stavu saturace. Každý svá "práva" prohlašuje za oprávněná, vytvářejí se názorové bubliny (kdysi se jim říkalo "nátlakové skupinky") kdy hlasité menšiny a "menšinky" se dožadují nejen pozornosti, ale i nezaslouženého respektu. 

Problém je ten, že jejich snahy jdou proti přáním ostatních, neangažovanýách lidí. A často i vzájemně proti sobě. LGBT komunita se asi jen těžko může shodnout s imigranty z muslimských zemí, kde je homosexualita trestná. Taktéž genderová hnutí podkopávají postavení  ženám , které se nestydí za svou ženskost a stávají se matkami, zajišťujícími budoucnost člověka jako druhu. Tohle nedokáže žádný gay ani transgender.  

   Navíc si pro získání většího respektu u "mlčící většiny" berou za své rukojmí jiné skupiny, kterým původně jde o něco jiného, které chtějí mít jiný profit. Typický příklad je dnes vidět ve Státech: Progresivisté mnohých barev naskočili na rasovou notu - na nepokoje a rabování, které vznikly po smrti jednoho černocha nevalné pověsti. Líbají se nohy, bourají se sochy, zakazují knihy, filmy i lidé. Onen progresivismus je, z dálky pozorováno, směsí sociálních, ideových a genderových požadavků, jakýsi mix naprosté anarchie a současně snahy si uzurpovat moc, vytvořit nové mocenské struktury.  ("No-go" zóny bez policie a dodržování práva například.) Ti černoši, kteří mají pocity méněcennosti, neoprávněné jen částečně, protože jejich kutura a mentalita je nenutí vzdělávat se a pracovat, nýbrž jen se rozmnožovat a pokoušet se brát si věci, na ktreré nedosáhnou násilím protestují, rabují a dělají výtržnosti. Jenže prospěch z toho chtějí mít jiní.  Kdo by nakonec nechtěl, že?  

   Všechny skupiny mají spolu s intelektuálním potěrem těžce indoktrinovaným již docela tradičním neokomunismem amerických univerzit společný cíl - získat prospěch bezpracně. Nejlépe tím, že převeznou vládu od "bílého pracujícího heterosexuálního muže". Jejich představa je patrně taková, že běloši a Asiaté budou dále pilně pracovat a vytvářet hodnoty, zatím  co menšiny je budou svobodně a bez námahy užívat. K tomu ovšem používají hesla, která se líbí i jiným skupinám. O svobodě  si zvolit pohlaví, o neodčinitelné "vině bílé rasy", o nutnosti záchrany světa před klimatickopu změnou, o hrozbě  komunismu To je jedna z nejabsurdnějších argumentací - neokomunista upozorňuje na hrozbu komunismu.  

   Aby se omezil vliv těch nebo naopak oněch, pokouší se establishment, i progresivisté cenzurovat nejen internet a veřejná média, ale "všechno". Každý podle jeho možností, podle síly svého vlivu. Protože progresivismus všelikých barev je bohužel už několik desetiletí rozlezlý v médiích, kulturních institucích a zastupitelstvech je zásah do nálad ve společnosti značný. Mnozí se přizpůsobují,  jiní toho zneužívají pro své cíle a spolupracuji a někteří, těch je většina,  se zkrátka bojí nesuhlasit. O kategorizaci jejich pohnutek se úspěšně pokusil Marian Kechlibar. Nebudu ho tady zbytečně opakovat - přečtěte si to sami.

   Jenže nám tu pozvolna roste problém téměř fyzikální. Ve fyzice (nejen v mechanice) platí, že každá akce vyvolává protiakci, která půsbí stejnou silou, ale opačným směrem. Ona mlčící většina - a nikde není psáno, že jsou to jen heterosexuání běloši - pozvola  získává pocit ohrožení. Občasné protiakce jednotlivců, většinou velmi rychle eliminované policií a jinými vykonavateli práva to jenom zhoršují. Demokracie je, jak se ukazuje, na zvládání takových velkých společenských nebo spíše protispolečenských ataků slabá. 

Už z principu - chtělo by to nějakou platformu, která by dokázala nadpoloviční většinu obyvatelstva přesvědčit o nutnosti tenhle rozklad USA (a jiných "západních" zemí) zastavit. A ta se bude hledat těžko. Už jenom proto, že v USA je nezandbatelná část voličstva tzv. "prodemokratická" - líbil se jim Obamovský "socialismus" - tedy vlastně úplatky obyvatelstvu. A na druhé straně nenažranost těch nejbohatších - ať už jednotliců (Musk, Zuckerberg, Gates, Buffett, Bezos) tak nadnárodních korporací, kde vlastníci nevyčnívají tak okatě.

   Ti, kteří se (myslím docela právem) cítí dnes ohroženi vidí, že demkracie je na lotry, vlastnící prostředky veřejné komunikace opravdu slabá. Protože tím, že ovládají komunikační prostor ovládají také  neschopnost většiny se "sjednotit" proti hrozbě "revoluce" - tedy proti snaze získat nadvládu. (Starší název je kontrarevolucionáři. Je to výraz docela přesný, i když kdysi znamenal cosi jiného.)  Nejsou to většinou zastánci "starých pořádků", jsou to jednoduše lidé, kteří vidí do budoucnosti trochu lépe a realističtěji, než současní "revolucionáři". Nepřejí si překotnou a zcela nedomyšlenou snahu o údajné"zlepšení světa". Upínají k možnosti udělat pořádek, eliminovat rozbíječské snahy progresivistů, tedy přejí si vládu pevné ruky. Tu nelze zvolit ve volbách - tedy ne na dlouho. 

   Jedinou cestu vidí v tom, že se odněkud objeví charismatická osobnost, které svou vizí osloví většinu. Bude zvolen demokraticky, ale pak začne "dělat pořádek". A to čistě demokratickým způsobem nelze. Pak se takovému člověku začne říkat diktátor. Je jím například V.V. Putin. Neuvědomují si, že diktátor, volenvý ve starém Řecku býval zvolen jen na určitou dobu, na dobu, po kterou trvalo ohrožení tehdejšího státu. Přirozenost diktátorů je ale taková, že moc, kterou získají se snaží udržet trvale - a používají k tomu velmi podobné prostředky jako revolucionáři - progresivisté. Diktátor přestane brát ohled na ostatní a soustředí se na svou vládu, přestane vímat společnost, isolován od ní několika úrovnění "poradců", kteří také sledují jen a jen vlastní prospěch. A jejich prospěch je loajalita k vládci.  

   Za určitou dobu vznikne proti vládě diktárora obecný odpor, zformuje se opozice, která se, protože se to jinak nedá, bude pokoušet diktátora svrhnout násilím a ustavit novou vládu. Až se jí to povede, tak buď vygeneruje jiného, dalšího diktátora nebo prosadí demokracii, která ovšem bude mít stejné chyby jaké má demokracie současná.  A tak pojedeme dál, močálem černým, podél bílých skal.  

   Ale momentálně jsme ve stádiu, kdy se čeká na diktátora. Jestli bude mít knírek a patku nebo to bude přejemnělý gay, vládnoucí pomocí intrik svých milců nikdo neví. Ale "nějaký diktátor" je dneska aktuálním tématem. 

Čeká se na diktátora, aby udělal pořádek.