O ublíženosti

   Jsou mezi námi. Ublíženci. Ti si stále pamatují veškeré křivdy, domnělé i skutečné a neopomenout je všem v okolí připomínat. Je asi dost velká výhra se toho postoje k životu zbavit. Židé to dělají pořád. Pořád si uvědomují, jak jim svět ublížili, které křivdy jim za ta dlouhá staletí existence židovského národa způsobil a které křivdy by jim ještě způsobit mohl. Když jim dáte přílažitost tak "skuhrají". Ale i tak žijí plný život, ten pocit ublížením jim nijak nevadí v tom, aby byli aktivní, spokojení a šťastní. Horší je, když ublíženost postihne góje.

   S židy jednám rád. Naučil jsem se celkem dobře odhadnout, co udělají v tom nebo onom případě a dá se s nimi docela dobře domluvit na takovém řešení, kdy ani jedna strana není škodná. Nakonec - dvě židovky mě nezávisle na sobě naučily smlouvat (tam kde se to dá, ale dá se to často) a uspořilo mi to jednak spoustu peněz, jednak nervů. 

   Ovšem skuhrají nejen židé rodem nebo vírou. Veřejně si ulevují lidé všech možných ras, národností, třídního původu, víry i vzdělání. Skuhral je prostě povaha. V některých kruzích je jich víc, v některých míň. Někteří skuhrají lidovým jazykem, jiní zase odborným a vzdělanci, ti  skuhrají sofistikovaně, adekvátně dle svého vzdělání. Politici skuhrají způsobem politickým.

   Hodně skuhralů je mezi umělci. Většinou si stěžují na to, že je publikum nechápe, kolegové je nedodoceňují, divadelní ředitelé jim nedávají příležitosti. A mizerné gáže. Případně, když se jim nevyvede vystoupení nebo deska či film je to spiknutí různých negativních vlivů, které jim znemožnily přesvědčit svět o své vyjímečnosti. Vlastní zavinění si nepřipouští téměř nikdy. Taky si nepřipouští, že by mohli svému výkonu věnovat více snahy nebo, o hrůzo, nemají dostatek talentu. Svět jim ubližuje a tím to všechno je. Jmenovat nebudu, abych je neutvrdil v r´tom, že jim okolí nepřeje.

   Jak tomu je to ve sportu moc nevím, ale když někdo prohraje zápas nebo je vyřazen z nějaké soutěže přece jen se občas dopustí ve sdělovacích prostředcích sebereflexe a řekne, že to prostě nezvládl. 

   Podnikatelé většinou svádějí vinu na stát, kraj, konkurenci nebo přírodu. Vyjímečně i na své zákazníky, protože to by ten zbytek, který jim zůstal, mohl odradit.

   Vědci si nejčastěji stěžují na nepřízeň svých nadřízených, kteří jim závidí vědecké renomé a tak je šikanují nebo/a  požadují, aby byli připsáni do "kolektivu autorů" někde na předních místech.

   Jsou to vlasně výmluvy na úrovni žáka třetí třídy, jen výrazivo je jiné. Tím, že si "ulevují" kde se dá si možná pro sebe vytvářejí nějakou novou, pro ně příznivější realitu. 

Bohužel - jak jsou nakažení tím svým negativismem,  začínají své okolí nutit, aby jim jejich názor stále potvrzovalo. Mluví do rádia, televize, píší defétistické příspěvky na net, jak jim ten okolní svět ubkližuje. Jak kolem nich vznikají příkopy pro jejich jiné pohlavní pocity, rasu, vzhled, vztah k nemoci. Ze současného dění je to třeba vztah k komunismu, USA nebo očkování. Nebo taky k Windows.

   Každý může mít k uvedeným problémům názor zcela odlišný. Podle svých osobních zkušeností, přesvědčení nebo (vyjímečně) i znalosti věci. Pokud přijde na předmětnou věc, vysvětlí své stanovisko, své důvody a když nenajde spřízněnou duši tak zmlkne, v ideálním přpadě si jestě vyslechne názor oponenta a zkusí si z něho něco vzít pro svůj postoj.

   Skuhral ne. ten, když všem vysvětlí co si myslí a když narazí na jiný názor, začne argumentovat, shánět odkazy, které potvrzují jehio mínění. Pokud to udělá i protistramna stává se z diskuze něco jako přetlačovaná nebo ping-pong. Názorů v TV i na netu je spousta, je to neskutečná sbírka názorů, kde si každý může najít tu svou mluvící hlavu, která tvrdí totéž do on. Diskuze pak pokračuje prakticky do nekonečna, vytahují se nové a nové odkazy, které se dkazují nan jiné odkazy atd. Protivník, pokud to včas  nevzdá a nejde misto diskutování třeba "!okopávat záhonky", dostane záhy nějakou hanlivou nálepku, třeba ovce nebo i horší jen proto, že má jiné argumenty.

    Takže za čas ten "moudřejší" ustoupí a jde okopávat ty záhonky. Když se za čas k diskuzi vrátí, obvykle zjistí, že diskuze už neběží, ale někteří vyytrvalí tam stále postují další a další odkazy, podporující jejich přesvědčení. A už do toho míchají ivlastní frustraci, protože v diskuzi utržili "nevýhru". (Nádherný výraz, který jako první použil tuším Jiří Paroubek blahé paměti.) Takže čteme, jak se národ dělí na rouškaře a odmítače, na kryptokomunisty a fašisty, na zastánce té, či oné strany "názorového spektra". Na nadlidi a podlidi, přičemž oni sami se vždy počítají mezi ty opomíjené a utlačované. Untermenschen i když se uvniř cítí jako Über. 

A opakují to stále, kdykoliv  se v diskuzi objeví jen malinký náznak problému, o který jim šlo. Všichni už jejich stanoviska znají, nenapadají ho (proč taky?), ale oni stále burcují, donášejí stále nové "důkazy" pro svá tvrzení a snaží se oživit starý spor. Pak už je čtou (snad?) jejich souvěrci, ostatní jejich příspěvky přeskakují, protože bezpečně vědí, co by se dozvěděli, kdyby je přečetli. 

Skuhrání na osud a nezájem publika je už ani tak moc nebaví.

    Lidi, kteří od osudu dostali opravdu citelně "přes hubu" - těžká nemoc, invalidita, ztráta zaměstnání, majetku, vymřelá rodina nebo nezvedení potomci, které byste raději neměli -  obvykle tímto syndromem  ublíženosti netrpí. Nepíší svá traumata na net ani jinde, nemluví o nich buď vůbec, nebo jen povrchně - abychom se třeba neptali na zdraví manželky  čerstvého  vdovce.* Dokáží se těšit z toho, co jim zůstalo, snaží se aspoň trochu napravit to, co se jim v životě pokazilo -  tedy pokud to vůbec jde. 

   Jsou to lidi, kterých si vážím, které mám rád. Kteří mě nabíjejí pozitivní energií jak se říká. Na rozdíl od skuhralů, kteří kolem sebe šíří silokruhy špatné nálady, beznaděje a nepřátelství jsou tihle ti "životem zfackovaní" jejich opakem. Reálně se jim nevede o ni líp, spíš hůř než skuhralům. Ale oni neskuhrají a žijí naplno, pokud se dá. Spadli sice na hubu, na dno, ale postavili se a jdou dál. 

"Bo tak to ma byť, tak je to spravne!"

Každý  život má svou délku, kterou ovšem neznáme - a nemá tlačítko REPLAY.

*/ Můj případ. Nepříjemný, trapný okamžik.