Víra, naděje - a láska?

Z diskuze na jednom blogu:

Co se to tam děje? 

... šťáráš se v ruských sračkách a blbneš z toho. Tvrdíš jednu absurditu za druhou. Černé moře je rybník, který uzavírá člen NATO. Pokud půjde do tuhého, přes Bospor nepropluje ani treska. Válku vyvolal Putin, je agresor, válečný zločinec a vrah včetně jeho kagebácké věrchušky. Z Ruska udělal vyvrhele civilizovaného světa a doplatí na to jen ruské obyvatelstvo s vymytými mozky.

S vymytými mozky... 

Někdy přemýšlím, proč zrovna lidé, kteří si nechali mozek kvalitně vyčistit od vlastních myšlenek právě těmi "vymytými mozky" argumentují.

   Málokdo nějak nereaguje na situaci kolem něj, v rodině, v ulici, ve městě, ve státě, na světě. Jenže to bývá reakce "prvoplánová". To první, co jim do vejde do hlavy považují za skutečnost.    Což je reakce přirozená. Druhý krok by měl následovat - je to opravdu tak? Protože informace dostáváme nějakou jinou cestou, než že je vidíme na vlastní oči slyšíme na vlastní uši. A ten informační kanál se může mýlit nebo se může "mýlit" úmyslně. 

   Když se dozvíte, že váš syn ve škole rozbil okno, určitě uslyšíte i druhou verzi. Že to udělal někdo jiný, že to bylo jinak... Takže než přistoupíte k sankcím, pokusíte se zjistit "pravdu". Je to logické a dokonce správné. Učitel mohl mít nepřesné informace, syn si taky mohl zalhat.

   Je pro mě dost málo pochopitelné, že u jiných zpráv takové pochybnosti nepřipouštíte. Raději. Věříte svému synovi, že to nebyl on. Je to pohodlnější než pracně zjišťovat, jak to bylo, dokonce s rizikem, že se ani pak nedozvíte pravdu.

   Navíc - už dávno víte, že váš syn nikdy nelže a nikdy nezačíná rvačku. Jak to víte? Prostě - myslíte si to už dávno. Tohle máte v hlavě "zadrátováno". Nikdo vás nikdy nepřesvědčil o opaku. Co říkají sousedé jsou jenom pomluvy, závidí vám vašeho krásného kluka. 

  Pak se může stát, že sedíte u soudu a nevěřícně kroutíte hlavou, jak to, že váš hodný syn vykradl samoobsluhu a téměř zabil sekuriťáka, který mu v tom chtěl zabránit.

Signály, že váš syn není tak vzorný jako si myslíte jste už dostávali dávno, ale považovali jste je za falešné, podvržené, vymyšlené zlými lidmi. Prostě - chytl se špatné party, jeho holka má něho špatný vliv atd. Nebo dokonce sebeobviňování - možná kdybych mu dával větší kapesné tak...

   Víra je to, co vám udržuje duševní rovnováhu. Věříte, protože je o jednodušší, nezneklidňují vás nezodpovězené nebo nezodpověditelné otázky. Prostě věříte. V Boha, ve Stranu, v ideály mládí. V to, že někdo je dobrý a někdo zlý. Černá a bílá. Jing a Jang. Tak to je, tak to bylo a tak to bude.

  Pochopitelně ti, kteří jsou nevěřící, káfirové a jiní bezvěrci vás popouzejí. Jsou to určitě hlupáci, kteří podlehli cizí ideologii. Jak by si jinak dovolili pochybovat a ověřovat si informace. O Pravdě se přece nepochybuje. Nesmí se pochybovat!

   Ale jste na ně hodní. Doufáte, že jim pravidelnou osvětou vysvětíte, kde je prolhaná říše zla a jak zlolajně pomlouvá tu vaši Stranu Světla a Pravdy. 

   Diskuse s věřícími (čemukoliv věřícími!) je ovšem nesmyslná. Rozumným argumentům jsou nepřístupní, všechno, co se nedá bez problémů začlenit do chápání jejich světa prostě odmítnou. Jste pro ně špatně informovaný nebo jste si informace špatně vyhodnotili.  Takže časem zjistíte, že předkládání jakýchkoliv důkazů je kontraproduktivní činnost a jedině se tak dostáváte do sporu. Budete označení třeba za toxicky maskulinní, rasisty, bílé gádžovské svině, Putinovy děvky nebo v nejlepším popřípadě za "pomýlené". Přiznám se, i já byl pár desítek let "pomýlený" - tak nás označoval slovakismus jistého Gustáva H. 

   Jsem vlastně pomýlený stále i když příčina mého pomýlení se tu a tam změní. Takže se objevují nové oblasti, ve kterých odmítám diskutovat z výše uvedených důvodů. Protože se mi oficiální  mainstreamový proud  informací zdává  až příliš jednolitý, začínám hledat. V archivech, v jiných zdrojích. Dokonce občas použiji tu šedou třaslavou hmotu, kterou má každý mezi ušima. 

   První, na co narazíte jsou informace přesně opačné. Anti-mainstream. Jakmile se dostanete na území nikoho, mezi dvě fronty hnojometů, zjistíte, že by bylo lepší se rychle přemístit na jednu stranu sporu a mít aspoň ve své duši klid. To je ale rezignace. Nebo - to je druhý způsob vyřešení situace se urychleně vyšplhat na sloupek od vrátek nebo plotu, přestat se moc projevovat a pozorovat cvrkot pod vámi. 

   Projevovat se sice většinou můžete, zatím to v  Kotlince jde jakž takž beztrestně pokud jste obyčejný Starý kocour, ale počítejte s tím, že okamžitě za vámi vyletí pár exkrementů z jedné nebo druhé fronty. Dost často z obou stran. Je to nepříjemné, dlouho to pak sundáváte z kožichu a sami sobě smrdíte.

   Někteří věřící se s vámi prostě přestanou bavit. Exkomunikují vás ze své církve, vyženou ze své tlupy. Pokud to vydržíte (jedná se jenom o pocity, málokdy vás vyženou pomocí klacků) získáváte svobodu uvažování. A to není málo. K jádru problému, o který šlo se sice jenom více či méně přiblížíte, pravda je asi bezrozměrný bod, něco jako střed kruhu, ale nikdo vám aspoň nahlas nebo polohlasem nenadává, že šlapete po jejich nedotknutelných pravdách. Těch pár slov je sice psáno o ukrajinsko-ruském sporu, ale nechci do téhle sváteční  úvahy zanášet nějaké reálie. Dopadlo by to s nimi tak, jak píšu nahoře. 

   Takže raději oslavme zmrtvýchvstání Ježíše Krista,  kazatele, který hlásal své pravdy, které se nelíbily tehdejšímu židovskému kléru a za tichého souhlasu místodržícího Piláta Pontského  jej nechal ukřižovat. 

Jenže - on vstal z mrtvých - a zmizel. Možná tu někde je.