Vánoce 2013

Váš Starý Kocour na rozpacích

Všichni dobří rodáci aneb nacisté, židé a hlupáci

   Jsou momenty, kdy se židům nevýslovně divím. Jak říká jeden člen obecního zastupitelstva ve Vratislavicích „Ve chvíli, kdy ve Vratislavicích vznikl památník Ferdinanda Porsche, tak se zvedla obrovská vlna nevole v židovské obci a také mezi lidmi, kteří zažili válku. Vznikla petice na likvidaci památníku  slavného rodáka se  130 podpisy". V stejnou dobu vznikla i protipetice pro zachování muzea F. Porsche. Asi 1 100 podpisů. Nicméně cedule s nápisem, že se zde narodil "nějaký Ferdinand Porsche" byly tento týden sundány. V reakci na to byly odvezeny luxusní automobily Porsche, zapůjčené firmou pro zdejší muzeum slavného rodáka. Už nebudou nikdy vráceny zpět. Za pár dnů už nikdo nebude vědět, že v jakýchsi Vratislavicích proběhla  nějaká kauza "Porsche". Ani o tom, že nějaké Vratislavice existují. A jedeme dál, k nicotnosti a až rodové nenávisti. Doslova až za hrob - Ferdinand Porsche je už dlouho po smrti. Kdybychom byli "spravedliví", museli bychom odstraňovat památníky na kdekoho. Kdekdo se někdy stal "neopohodlným". Ale po čase se zase stal docela přijatelným nebo dokonce adorovaným - aniž by se na jeho životopisu cokoliv změnilo. T.G.Masaryk - například.   

Ještě jednou teplické Fukušimy

Zaslal PEDRO

Kocouří úvod:

Koksovna Karolina cca 1978 z okna mého bytu

Totéž místo ze země - a o 35 lety později

     Já sice nemohu tvrdit, že ostravská "Fukušima" něco zničila - na jejím místě totiž stávalo uhelné prádlo a koksovna Karolina - nic hezkého, pokud nejste lokálpatriot. Já na to dvě desítky let zblízka koukal z okna mého bývalého bytu. Ale je lépe koukat na soustavu oplechovaných krabic, teď na Vánoce ověšených desetitisíci LED diodami, než se dívat, jak denně vytlačují z baterií žhavý koks a jak na něj pumpují vodu a hašený koks prská, až vám menší kousky, unášené sloupem páry bubnují do oken. Jen jednou, poprvé, jsme tohle divadlo pozorovali otevřenými okny (z otevřených oken, ať má Schumacher radost) a pak uklízeli celý byt. Pak jsme dávali přednost pozorování ne zas tak nezajímavého divadla přes sklo. Jakmile zazvonil poplašný zvonec, že se začíná vytlačovat, běželi jsme se ženou, ne k čerpadlům, ale k oknům, zavírat. V "Městě na Severu" ona (rajská) Fontána, i když je méně šeredná než naše "soukrabicí" (podle vzoru sousoší) asi napáchala více architektonické škody. I když mi připomíná nějakou školu nebo úřad z šedesátých let. V takové Ostravě - Porubě by se asi ztratila. V Teplicích na náměstí se ale vyjímá jak...

Ale nač být sprostý.

Divnej radar

Došlo Pedrovi mailem

   Autor nám neznámý a už asi nevypátratelný. Ale vtipný. Protože poslední dobou tady v Útulně moc veselí neužijeme, neb kolem nás není mnoho důvodů k radosti, vyvěšuji. 

Když teda budou ty Vánoce. Veselé.

Hodina nenávisti

   V Orwelově románu 1984 je barvitě popisována povinná "hodina nenávisti", které se musí zúčastnit všichni, chtějí-li přežít. Pamatuji si ještě na téměř povinné "hodiny nenávisti" minulého režimu - na vojně to bylo PŠM - Politické školení mužstva, v civilu jeden čas RD - ranní desetiminutovky. A pochody: na Prvního máje, oslavy VŘSR...  Říkalo se jim existenční, vzpomínáte? 

   Místo abychom si denně v hlavě srovnávali priority - co vlastně chceme, jak to chceme udělat, kolik jsme ochotni za to dát, kdo nám lže více a kdo méně, posíláme si vzájemně přílohy mailů, plné nenávisti. Nenávisti jedné skupiny vůči druhé. 

   Obvykle takové věci okamžitě mažu: tentokrát je ale vyvěsím a budu zvědavý na vaše reakce. Jestli nastane Hodina nenávisti nebo naopak Ovčanského nezájmu. Nebo někdo napíše něco úplně  jiného. 

O dobytí Singapuru a bitvě u Midway, o operaci Market Garden nemluvě

Sestavil PEDRO

   Na Neviditelném psu nedávno psal pan Ulč o Singapuru.  Zmiňuje se i o dobytí Singapuru za II. WW Japonci. O pádu této nedobytné pevnosti do japonských rukou je možno na internetu najít více článků. Na wikipedii o něm pojednávají hesla Bitva o Singapur  nebo Boj o Singapur.  Ovšem proč japonský generál Jamašita tak relativně snadno Singapur dobyl? Protože Britové sami Japoncům napověděli, jak na to mají jít!

Hackeři útočí - rekonstrukce.

   Tak jsem se už dovztekal nad textem, který mi včera zmizel v cloudu (čti v nenávratnu) a pokusím se o jeho částečnou rekonstrukci. Už bude ale jiný, protože je o den více, mezitím jsem navštívil Čertovnu a byl Stellou donucen se zamyslet nad těmi pořád omílanými pravdami, které se nám současný svět snaží zastřít, přegumovat, dočista vyprat z hlavy. A byl jsem potěšen, že se tím pseudo(?)problémem zabývají i lidé rozumnější než já. Ono stačí, když tu situaci rozeznají, vidí, že něco není v pořádku, že ten vagón, ve kterém se všichni kamsi kodrcáme začíná nabírat nebezpečnou rychlost - a brzdař nikde.

Hackeři útočí!

  Tak tenhle článek nebude. Před chvílí jsem zavadil rukou o myš, myš narazila do klávesnice a text, který jsem datloval asi šest hodin do počítače nenávratně zmizel včetně asi deseti zajímavých odkazů . Zůstal jen nadpis. Buď to byla vyšší moc, nebo kvalitní prokomunistický hacker nebo velká smůla. Já - zuřím.

  A protože blog má být zábava a ne povinnost, k článku se asi už nevrátím - nebo, možná až za pár dní, až mě přejde vztek. Tento týden bude bez občerstvení. Jen co si kdo donese.

Čtěte zatím A.S.Pergilla - poslední odstaveček jeho posledního článečku je skoro stejný, jako bych ho napsal já.

The truth is out there...

Pravda je tam venku...     (Akta X)

Jsou holt věci a události o kterých se psát nesmí. Říkáme tomu dneska politická a genderová korektnost případně hyperkorektnost. Cenzura a autocenzura je ovšem lepším označením tohoto úkazu. My, starší a dříve narození to známe až příliš dobře. Vadilo mi to jako puberťákovi, ale dočkal jsem se nakonec roku 1968 a po několika málo měsících, kdy to vypadalo, že se věci dají do pořádku, dorazily tanky. K nám, ne  nás. I když vlastně - i nás. Člověk tehdy jenom zíral, jakých rektálních kousků jsou jeho spoluobčané schopni. Jenže na emigraci už jaksi bylo pozdě nebo, přesněji řečeno, byla s rodinou dost obtížná. Chtělo to velkou odvahu, kterou jsem neměl. A bylo nás (naštěstí) víc. Na omluvu své "neodvahy" jsme si vymysleli formulku, že "my jsme tady doma, ať jdou oni!" Floskule, výmluva. 

   Tuhle formulku si zapamatujte. Ještě ji připomenu! Ale styděl jsme se, protože částečně kolaborovat s mocí bylo nutné. Bylo nutné pracovat, aby byla za co žít. Nu což, zvykl jsem si na svoji "neodvahu" říkat svůj názor. Mlčel jsem a myslel si své.  A poslouchal Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Ale přesto mě systém donutil k tomu, abych se styděl víc. V době, kdy můj syn začal chodit do školy a musel jsem mu dost pracně vysvětlovat rozdíl mezi pravdou skutečnou a pravdou "oficiální". Byl to naštěstí chytrý kluk. Dožili jsme v pohodě "sametky" a vypadalo to, že bude líp. Napadalo mě tehdy ledacos, třeba že nastane "nemilosrdný kapitalismus", že se staneme "zásobárnou otroků" pro ty "rozvinutější kapitalismy" nebo že se vše vrátí pomalu zpátky, jako když vyjdete okouzlení z kina a venku prší. Co mě nenapadlo bylo to, že nastane situace jak vystřižená z románu "1984". 
Že pravda bude nežádaná, nepřípustná, tabu.

Mobyho paní

Neumře nikdo, na koho se vzpomíná.

A proto docela neumře ani literární žena Moby Dicka, ani hodná autorova žena Ivana. Je teď jenom v jiném levelu.

Bude se vám všem, kteří jste ji znali vracet a bude vám všem občas mluvit do života.
Tak už to chodí. 

Musí se žít, Jane Šamane !
Musí se žít!

Starý Kocour, bratranec Mrtvé kočky