O slavnosti a hostech

foto Lidové noviny 

   Sedím si tady ve vytopené světnici ve svých milovaných Sudetech. Včera bylo vedro k padnutí, dokonce dnes ráno při východu slunce bylo na venkovním teploměru 21 stupňů, což je v nadmořské výšce téměř 700 metrů jev nevídaný. Ale pak se počasí vrátilo do zdejší obvyklé reality a začalo pršet. Teplota rychle klesla na 16. Nedalo se nikam jít - tedy dalo by se, ale bylo by to počínání vhodné jen pro masochisty - hlavně pak to následné sušení svršků. Ale v kamnech jsem si raději zatopil - sedět celý den ve svetru není zrovna to nejpříjemnější, co jiného se dá na chalupě dělat. Podařilo se mi dokonce rozhýbat vadnou televizi - chtěl jsem se podívat na zprávy, co se děje ve světě - a co my na to v Kotlince. A taky na počasí.

Moje spiklenecká teorie

   Kdekdo píše o spikleneckých teoriích. Chemiotrails, Area 51, židozednářská lóže, spiknutí nadnárodních monopolů, zbrojařský komplex, který řídí loutku Hillary Clintonovou atd.  

   Jsou to samozřejmě pitomosti, ale nebudu je nikomu vymlouvat, ať si je z hlavy vytluče každý sám.

Pravda vítězí! Opravdu?

Popularita Angely Merkelové

  Kdyby padaly hodnoty popularity Angely Merkelové tak, jak se píše v českých novinách, tak už je dávno v záporných číslech. Ale ona má podporu lehce pod polovinou, což je číslo, o jakém se většině českých i německých politiků může jen zdát.

Debilizace

   Jestli se domníváte, že bude řeč o televizi nebo o reklamě, jste na omylu. Debilizace obyvatelstva probíhá na mnoha frontách a zúčastňují se jí i vědci, právníci a filosofové. Politiky do seznamu nezahrnuji, ti debilizaci mas mají přímo v popisu práce.

Pokoušejí se náš život řídit do detailu. Což pochopitelně nejde.

Filcuňk

aneb jak jsem byl tři čtvrtě hodiny "sprostým podezřelým"

Ilustrační foto. Zdroj: internet

   Zašel jsem si dneska koupit do trafiky u supermarketu tabák, abych měl příštího čtvrt roku co kouřit a protože mi žena marně sháněla ruskou zmrzlinu, tak jsem ten pytlík tabáku dal do tašky a šel se podívat do Kauflandu, jestli už zmrzlina nepřišla. Po cestě jsem si prohlížel vystavené spreje pro automobilisty, kolik stojí WSD40, protože mi už dochází. Byl dost drahý - takže nic. Koupil jsem jakousi napodobeninu ruské zmrzliny jako vzorek a vystál desetiminutovou frontu u pokladny - byly otevřené jen čtyři a lidé nakupovali, jak by dneska odpoledne měla začít třetí světová válka. Než jsem se dostal k placení, málem mi zmrzlina roztála.

Kopec zvířat

   V Ostravě máme zoologickou zahradu dost velkou. Druhou největší v republice. Takže se člověk dost nachodí.  Chodívám tam často a rád. Dokonce jsem si zařídil permanentní volnou vstupenku a vzhledem k tomu, že trolejbusem jsem tam za čtvrt hodiny a zadarmo - jsem už stařík a to je jedna z malých výhod stáří  - je to pro mě jen otázka času. A toho mám poslední dobou o něco víc, než když jsem ještě pracoval na plný úvazek. Pražská ZOO v Troji je co se týče rozlohy asi poloviční. Nicméně zvířátek je tam dost. Dost na to, abych se extra vypravil do stověžaté a zkusil některé z nich dostat do svého fotoaparátu. A případně i prodat. Tedy fotky, ne ta zvířátka.

Proč tu zůstanu

František Ringo Čech 

  Tenhle text není pravděpodobně dílem Františka  Ringo Čecha - ale mohl by klidně být  - tak nějak k němu "pasuje".  Původní text je tady.  Což ale nic nemění na faktu, že text humorným způsobem předkládá čtenáři k přemýšlení nejednu skutečnost. Skutečně.

   Před několika desítkami let jsem se dostal do debaty s jednou Angličankou, bohemistkou, která uměla dost dobře česky. Jinak by k té debatě vlastně ani nemohlo dojít. A dostali jsme se až k tomu, jestli je dá nějak shrnout povaha toho nebo onoho národa. Mluvili jsme o národech, které jsou obrovské a  pro které malé národy jako by neexistovaly. Jsou pro ně, jak říkal někdejší president Klaus, "pod jejich rozlišovací schopností". 

   O národech stejně hrdých jako jsou vysoké stromy, která odolávají bouřím - až do doby, kdy přijde bouře tak velká, že ty velikány vyvrátí i s kořeny a dlouho trvá, než se takový národ obnoví. A zda vůbec.

   A taky o národech prakticky nezničitelných. Čechy ta paní přirovnala k trávě. Všude se uchytí, v každé skulině. Tráva nikomu neklade moc velký odpor, můžete ji podupat, posekat. Ale už za pár dní je tu tráva nová, zelená, jako by se nikdy nic nestalo. A stejně smýšlí i autor tohoto článku nahoře - ať už je to kdokoliv. 

Překrásné staré stroje

Překrásný NOVÝ stroj

  Před pěti léty jsem se poprvé od dětství znovu dostal do ZOO v Troji. Měl jsem v Praze jakousi menší práci, "Internacionální baletní koncert" ve Státní opeře, a vznikl mi náhodou den volna. Nelenil jsem, prostudoval v hotelu plánek Prahy a jel jsem se podívat za "zvířáky".  Tehdy jsem měl sebou jen malý kapesní aparátek (dnešní fotomobily jsou o třídu nebo i dvě lepší), ale já se chtěl do ZOO jenom podívat, protože z dětství jsem si toho moc nepamatoval.  Způsob, jakým jsou v Troji udělané výběhy mě nadchl. V mnoha případech žádné mříže, nanejvýš sklo a často ani to ne. Příjemné , skoro přírodní pozadí - dalo by se fotit, kdybych měl pořádný aparát. Tak jsem se omezil na pár obrázků, které si odtamtud přinese snad každý - hlídkující surikaty a horské gorily. Ale už tehdy jsem si říkal, že se tam budu muset vrátit s něčím, co fotí o trochu líp než ta moje "krabička od mejdla". Mezitím jsem vymetl zoologické zahrady v Hradci Králové, v Lešné i jinde, jen do Prahy jsem se už nějak nedostal.

Vážení štamgasti i náhodní kolemjdoucí

   Využívám toho, že je "léto" (že by?) a návštěvnost zdejšího podniku klesla a tak na čas zavírám.

    Oba dveřníci - tedy Kocour a Drak mají na pár dnů jiné zájmy a povinnosti a tak bude zavřeno. Příspěvky do diskuze tedy nebudou uveřejňovány, nicméně budou na síti zachovány - to kdybyste měli pocit, že "zapomenete řeč". Klidně to napište - za čas se to z kyberprostoru vrátí.

  Užívejme léta a k tlachání se vrátíme později.  Léto budiž pochváleno. 

Dodatek:

Teď ještě na pár dnů do Tróji (ne té historické, ale pražské) a zase pár dnů sedět v městě. Doufám, že ne v tak rozpáleném jako loni. 

Na okraji společnosti. Jak holubí, tak lidské.
A nikoho to nezajímá.

Možná raději ještě na pár dnů vypadnu do Sudet. 
Tady je stejně mrtvo. 

Moje poslední noc v Sudetech. Jak rybí oko!

Jak jsem ho ztratil a zase našel

   Celá historka začala předloni na podzim. Ráno už na horách mrzlo, byla mlha a tak bylo možné fotit takové ty romantické zamlžené záběry, co se každému líbí. Takže jsem ráno vyrazil z chalupy směrem na městečko Zlaté Hory, kdysi zvané Zuckmantel.  Kupodivu to nemá nic společného s kabátem na vlak, Zug Mantel, i když vlak tam kdysi dojížděl - jenom se to muselo brát přes Polsko, na naší straně je moc kopců, přes které by se vlak nedostal a k jejich provrtání chybí "společenská objednávka" jak se říká. Zkrátka pro těch pár tisíc obyvatel a chalupářů musí stačit autobus nebo vlastní auto.  A Poláci požadovali, abychom jejich rozbitou trať z dob první republiky na vlastní náklady opravili - a pak ponechali Polsku. Ani se moc nedivím, že na to Česko nepřistoupilo. 

   Takže se vlakem jezdí do Zlatých Hor oklikou, z Ostravy je to 113 km, jede se čtyři a půl hodiny za 160.- korun. Autobusem to trvá polovinu času a stojí 54.- Kč, takže volba je jasná - motoběžka. Za tři hodiny jízdy a litr benzinu se dostanu na kopec nad Zuckmantlem a za dalších patnáct minut bych sjel bez motoru až do města. Ale já raději zůstávám na kopci, je tam hezky a znám to tam - už přes šedesát let.

...ovšem na druhé straně...

   Budu tady občas psát věci, které nelze změnit, jsou na ně různé názory a ani jeden z nich nemusí být správný. A čekat, zda se někdo ozve. Ať už "potrefená husa" nebo jen (ne)zúčastněný pozorovatel.

Tamtamy

Skanzen Dolní Vítkovice 

   Hodina po půlnoci. Dusno k padnutí. Vzduch se ani nehne. Pětatřicet stupňů - "...páni to je hic!" Pot stéká po zádech,  do očí.  Ventilátor není schopen víc než trochu zamíchat vzduchem v místnosti. Ruce se lepí ke stolu. Přes opěradlo židle mám pověšený malý oranžový ručníček, abych si mohl utřít obličej a nenakapal si pot do klávesnice.

Předevčírem, včera, dnes a zítra

  
   Když jsem byl malý a pak už jenom mladý a dokonce i jenom mladší, upřímně jsme skoro všichni nenáviděli socialismus a Sovětský svaz. Ne že by nám nějak zvlášť ony jevy ubližovaly, byli jsme na takový modus vivendi zvyklí. Zprávy se světa se lovily mezi rušičkami, nenakupovalo se, nýbrž se shánělo, pokud člověk měl na něco nárok, bylo jasné, že bez úplatku bude uspokojen nárok někoho jiného, toho, který všimné dal rozhodujícímu činiteli dříve. Říká se, že si člověk zvykne i na šibenici. Nebylo to sice tak drastické, ale bylo to v podstatě tak. Ostatně - žilo se tak i za Hitlera. Podobný mediální tlak na lidi v Říši i Protektorátu způsobil, že jsme v roce 1948 dobrovolně zvolili komunisty. Protože stáli proti Hitlerovi. A v roce 1989 pak západ, protože stál proti komunistům. A je celkem lhostejné, že to byl velmi zjednodušený pohled a vlastně nepravda - jak nás přesvědčují renomovaní historici.

O porušování zákonů

   Zákony jsou určitě potřebná věc - sny libertariánů, ultraliberálů, že společnost bude nějak sama od sebe dodržovat zásady "slušného chování" jeden k druhému jsou stejně nesmyslné, jako sny komunistů o tom, že každý bude pro blaho všech ostatních pracovat podle svých možností a postačí mu, že ho společnost odmění podle jeho potřeb. 

Prakticky je to mnohokrát ověřeno - když se skupina lidí dostane do isolace od zbytku společnosti, třeba po nějaké katastrofě, třeba po ztroskotání lodi nebo letadla na opuštěném místě ukazují, že i v takovém případě vzniknou nějaká pravidla, nepsané zákony, které ovšem stanovují ti nejsilnější. Ať už fyzicky nebo třeba tím, že mají v držení nějaké prostředky k přežití. Připomenu třeba Pána much od Williama Goldinga. Dá se konstatovat, že pravidla, zákony, vzniknou v každém případě. I primitivní kmeny v hloubi amazonského pralesa mají nějaké své zákony, které sice nám, "kulturním lidem" připadají nesmyslné, ale pro dané podmínky se osvědčily. Jistěže osvědčily, jinak by byly ustanoveny zákony jiné.

   Zákony by se měly dodržovat. My, kteří žijeme v kultuře, která si říká vyspělá jsme na dodržování zákonů dokonce vymysleli zákonodárce, soudce, policii a represe. Kdo nedodržuje zákony je stíhán, souzen a trestán. 

Hate free - nenávist má zelenou

PÁR NESOUVISEJÍCÍCH POZNÁMEK

Stroj na ovládání Světa.
Tedy stavidlo na rybníku Svět.

Divide et impera! 

   Nenávist až za hrob. Nepotřebujeme přece svět, kde se snesou lidé, kteří si kdysi ublížili. Takovou verbež přece nejde snadno ovládat - oni by se nakonec mohli domluvit PROTI nám. Za každou cenu je tedy potřeba postavit jedny proti druhým. To je práce pro "nestranné, poctivé a vždy pravdomluvné  žurnalisty", kteří jsou i se svými médii vlastněni věrchuškou nebo jiným vlivným subjektem. Nebo pro pana Sýse. Možná má pocit, že mu tenhle "nesmiřitelný" postoj pomůže k většímu uznání na konci jeho kariéry spisovatele.

Poslední slova

   Tento text zapsal před svou smrtí Steve Jobs, jeden z nejbohatších mužů této planety (zakladatel počítačové firmy APPLE, jeho jmění je odhadnuto na 8,3 miliardy dolarů. Zemřel na rakovinu slinivky ve svých 56 letech.

Osm tramvajových zastávek cestou k věčnosti....

 Napsala Astra     

   Je to - jako bych se procházela svým životem. Nastoupím téměř u domu.Je májová neděle dopoledne. Fičí studený vítr a přináší od severu hory mraků. Je mi zima, málo jsem se oblíkla, ale vracet se nebudu, v životě to nejde pořád se vracet. Musím vydržet.

Kdo se má líp, kdo se má líp než úředník...

   Vláda nevolených, zato nekritizovatelných úředníků. Dobře placených a schopných si pomocí peněz a slibovaných funkcí vydržovat armádu menších přikyvovačů, dvořanů. Připomíná to opravdu nějaký královský dvůr, do jehož kruhů se dostanete jen náhodou. Své nástupce si také volí mezi sebou. Dost to připomíná Zakázané město v Pekingu.

Dvojí metr a justice

   Justice, která má dbát na dodržování zákonů, "vyráběné" zákonodárci v parlamentu, "volení lidem" - po volební kampani, která nemá s realitou života moc společného, ale hodně naslibuje, má občas přetěžkou úlohu. 

  Protože kromě zákonů, které jsou často ušity na míru nějaké "nátlakové skupině" (myslivecká lobby, betonářská lobby, zelená lobby, atomová lobby atd.) se musí zabývat i dopadem na "veřejné mínění". Což není kupodivu mínění veřejnosti jak by se podle názvu mohlo zdát, ale tlaky, které vytvářejí žurnalisté  z médií, které jsou ovlivňovány buď politickými stranami nebo finančníky, případně obojími najednou. 

Koho chleba jíš, toho píseň zpívej!

   Už je to tady. Islám si pomalu probojovává místo v evropském estetickém cítění. 

   Jak tak chodím ten svůj jeden a půl kilometr do Ústavu a zase zpátky, všiml jsem si jedné věci. Jak se "nesou" cikánští mladíci. Nakrucuji se, oblečení ve značkových džínách před obdivnými zraky mladých Cikánek, už teď tloustnoucích, nakrvavených v těsných bílých leginách. Vzpomněl jsem si na občasná setkání s muslimy v témže prostoru. Podobné chování, jenom jejich ženy jsou ještě uťápnutější. A ošátkované: nikáb, hidžáb nebo ještě více.