Je to ovšem hrdina odvážný, tak se do té tmy vydá. Tma houstne, už nejsou vidět ani hvězdy, ani slunce. Po jisté době se ale tma a bezčasí začínají rozpouštět a když náš hrdina uvidí druhý okraj zdi, spěchá se podívat na svět za onou zdí - až dojde k vrcholku vlastního lešení, toho, po kterém na vrchol zdi vylezl.. Podobnou scénu má v protiválečném románu i klasik SF - Stanislaw Lem. Tam se snaží astronaut (tenkrát jsme ještě nebyli tak puntičkářští a cestovatele mezi planetami jsme nazývali astronauty) odejít od Bílé koule, která leží na planetě Venuši, zcela zničené atomovou válkou Venušanů a ať se vydá kterýmkoliv směrem, vždy narazí na stejnou, bílou zářící plochu. Naprostá beznaděj.
Stejný pocit podivnosti a nepatřičnosti jsem měl, když jsem si jako kluk z papíru slepil pásek, který měl jen jedno stranu a jednu hranu. Moebiova páska. Kleinova láhev a jiné topologické nesmysly nám ovšem ukazují, že chyba není v realitě, ale v lidském mozku. Nedokáže se smířit s faktem, že některé věci nemají druhou stranu, druhý pól. Teprve když Moebiovu pásku rozstřihnete podél, získáte pásku obyčejnou, jen dvakrát přetočenou. To je snad ještě podivnější. Musíte si uvědomit místo, bod, kde je páska slepená, aby vám to v hlavě dalo smysl.