Brainrot

Už delší dobu moderní lidé žijí v nereálném, digitálním světě. Málokdo má možnost nebo schopnost se dozvědět, co se vlastně kolem něj děje. Všechno máme zprostředkované médii. Nic z toho nemusí být pravda. Ale může.

Proč nejsem rusofobem

 

   Nemohu býti komunistou, protože jeho morálka není morálka pomoci. Protože, káže odstranění společenského řádu a nikoli odstranění společenského zlořádu, jímž je bída. Protože, chce-li vůbec pomoci chudým, činí to podmínečně: nejprve musíme vládnout, a pak (snad) na vás dojde.

Karel Čapek

Tanky a kytky, to je moje....

   Většinou věci a události, které přicházejí a odcházejí vnímám jako celek. Panoramaticky, snímaný krátkým sklem. Což mě stále vede k tomu, že si uvědomuji návaznosti jednotlivých událostí, jejich spojitost. Ale všiml jsem si, že vždycky mi utkví v paměti nějaký detail, něco jako perforace u filmu, která mi určuje, kdy a odkud se na svět dívám. 

Podoteky Schumacherovy 2012

O lidském jednání.

Člověka obecně, ale například investora, či politika zajímá jen to co není skryto za horizontem jeho života, kariéry či volebního období. Například krátkodobá a střednědobá návratnost investic do těžby hnědého uhlí je vyšší než návratnost investic do jaderné energetiky. V tom je problém, protože trh je krátkozraký prostřednictvím krátkozrace jednajícího člověka, myslícího jen na svůj momentální zisk. V mikroměřítku úspěšné a neúspěšné lidi odděluje "čokoládový test" (Jedna čokoláda hned nebo dvě čokolády za týden?). V dlouhodobém měřítku totéž odděluje úspěšné a neúspěšné "civilizace". Misesovu "Human action" by bylo třeba doplnit o „Social action". Jenže potíž je v tom že žádná "Social action" není. Protože jen "člověk jedná". Liberální ekonomové zkoumají jak jedná a jaký to má význam. Jenže stejně tak důležité, třebaže se tomu vyhýbají jako čert kříži, je proč tak jedná. Co všechno ovlivňuje jeho „svobodné“ myšlení. Nepochybně „svobodně“ jedná tak jak se mu to v rozhodné chvíli jeví jako nejprospěšnější. Jenže právě tak jedná zloděj, opilec ale i obchodník, vědec, odpovědný rodič.

   Každý jedná podle svých preferencí. Jenže co se jeví výhodné pro jednotlivce teď a tady, může být pro společnost (rodinu, kmen, národ, lidstvo) zhoubné zítra. Jistěže "Z dlouhodobého pohledu jsme všichni mrtvi". Jenže kdyby dlouhodobý pohled nebyl součástí "human action" těch, kteří třeba i "nedemokraticky" rozhodují, podobně jako rodič vychovávající své děti, nutící je ke studiu, k pracovitosti a bránící jim v konzumaci alkoholu a drog, dnešní civilizace jak ji známe, by neexistovala. To, že jedinec dosáhne nějakého zákonem stanoveného věku, nevypovídá nic o jeho schopnosti podílet se svojí "human action" na přežití celku. Dokonce ani o schopnosti sám přežít. Ano, trh krátkodobě obsahuje zpětnou vazbu směřující k optimu, v souladu "s human action" převážně ovládanou krátkodobými a střednědobými cíli. Síla zpětné vazby je přímo úměrná blízkosti individuálního horizontu. Problém je v tom, že trh nepřemýšlí dopředu. Pokud se to tak jeví, je to jen skrze "human action", skrze přemýšlení a časově vymezené preference jeho účastníků.

   Tyto preference jsou ovlivněny kulturou jejímiž součástmi jsou náboženství a jiné ideologie. Jsou to memy (Susan Blackomoore : „Theory of mems“), determinující preference "human action". Nyní k nim přibyly memy šířené v rámci mediokracie. Tak jednání, které subjektivně je jeho aktérem vnímáno jako prospěšné, může být objektivně zhoubné. Nevím, co si myslí mravenec šplhající po stéblu na jeho vršek, aby se tam zakousl a nechal se pozřít ovcí. Možná, že si myslí, že tím plní nějaký vyšší smysl mravenčího poslání, možná, že uspokojení puzení šplhat vzhůru po stéblu ho naplňuje nevýslovnou blažeností. Jenže ve skutečnosti jeho jednání, jeho "ant action" není projevem jeho "svobodné" vůle, ale projevem důmyslného ovlivnění jeho nervových uzlin parazitickým zárodkem motolice ovčí. Pro něj je cílem dostat se do trávicího traktu ovce a pokračovat ve svém životním cyklu. Co pro mravence je motolice ovčí, pro člověka (jehož chování byť v menší míře ovlivňují podobní parazité, například toxoplasmosa) jsou takovým parazitem memy (myšlenkové instrukce, kterými je programován) například móda, náboženství apod. Podle těchto memů člověk jedná. Příkladů najdeme mnoho, stačí přemýšlet. Klíčové je rozeznat dobré od špatného. Tak jako si Robinson Crusoe každý den psal jaké ho potkalo "dobro" či "zlo". Stačí přemýšlet. Chápu, je to náročné. Přemýšlení je tou nejobtížnější a nejnamáhavější činností. Je prospěšné o tom přemýšlet. To co jsem napsal, jsou, jak jinak, memy. Už jen tím, že jste to dočetli až sem, jsou ve vás. Nakolik je shledáte dobrými a užitečnými, či naopak špatnými a škodlivými, záleží na vás.

Tato země nemá žádný plán.

   Od politiků s časovým horizontem čtyřletého volebního období a kupujících si hlasy voličů za peníze voličů nelze očekávat žádný jiný plán než jak se na doživotí "zaopatřit" v období na kterém byli zvoleni nebo se prodrat do dalšího období. I ten kdo vstoupil do politiky s "ideály", s hrůzou zjistí, že v jeho oboru mu mezi tím "ujel vlak" a že mu nezbývá, než v politice zůstat a politikou si vydělávat. Vstup do politiky se tak podobá jízdě na tygrovi. Sesednout je nebezpečné. Je velmi naivní předpokládat, že v politice jsou dobří lidé. Naopak. Rozumné je předpokládat, že v politice jsou zlí lidé. Jen jsou na různých (v různých) stranách, navzájem se hlídají a navzájem si konkurují. Primárně nechtějí blaho občanů. Primárně chtějí své vlastní blaho. Proto do politiky vstoupili a proto se v ní drží zuby nehty.

Pokud jde o zkušenosti s Ruskem,

podobně s obavami bychom mohli pohlížet na Německo. Protože tehdy "u toho" také někdo byl, tak jako u okupace v roce 1968 a dosud z toho má trauma. Jenomže zatímco v případě Německa je odlišujeme od nacistické Říše, v případě Ruska s tím máme nějaký problém. Tedy někteří s tím mají problém tak jako někteří pamětníci mají problém i s nynějším Německem. Třebaže Spolková republika Německo není Říše tak jako Rusko není Sovětský svaz. Je tak těžké to pochopit ? Osobní zkušenosti a emoce spojené s minulostí jsou zábranou věcného a pragmatického uvažování v přítomnosti. Krom toho "příprava na minulou válku je" obecnou chorobou. Co se týče přetahování se Ruska s Polskem, má to příčiny sahající hluboko do historie obou rivalů. Teze o čtrnácti dnech o které Hitler předběhl Stalina je pohádka. Možná, že takové úvahy byly do budoucna, ale ne tehdy. Snahou Ruska bylo rozšířit si předpolí stejně jako ve válce s Finskem. Kromě toho, to připouštím, vyřídit si staré účty s Polskem. Argumenty k radaru jsem podrobně sledoval. Argumentace jeho zastánců byla nekonzistentní. Jedni tvrdili, že vůbec není namířen proti Rusku, ale že je součástí obranného systému proti Íránským, dokonce Severokorejským! raketám, druzí tvrdili, že je třeba "vidět do Ruska", že aby nepřijely ruské tanky, a že proto je dobré tu mít americkou posádku aby si Rusko nic nedovolilo. Nehledě na to, že mít tu americkou základnu by pro někoho byl príma obchod. Nakonec jak je obvyklé, vyříkaly si to obě velmoci. Co se týče Rakouska, situace po válce byla daná rozdělením do vlivových sfér. Neutralita Rakouska byla ústupkem za jeho ponechání v "západním" bloku. Po pádu sovětského systému nic nebránilo Rakousku ve vstupu do na NATO, když nic v tom nezabránilo někdejším sovětským satelitům z Varšavské smlouvy. Rusko by se stalo nebezpečným, pokud by se stalo nestabilmím. Právě tomu se snaží jeho nynější vláda zabránit. Za to se jí dostává "demokratického a lidskoprávního" "okopávání kotníků" a ochrany tamních nepochybně nespravedlivě vězněných "mafiánů". Protože každý kdo oslabí Rusko je "naším" přítelem a dělali bychom s ním báječné obchody. Tedy ne přímo my, ale ti, kteří obchodují se světovými zdroji. Pokud jde o mocenské nástroje, Rusko nepotřebuje (co by z toho mělo) posílat tanky, stačí, že má pod kontrolou zdroje ropy a plynu. Stačí zavřít kohouty. Jenže to by pro ně bylo obchodně nevýhodné. Využívá své ekonomické moci, brání se obklíčení cizími základnami a zasahování do svých vnitřních poměrů. Právě toto se nelíbí zverbovaným okopávačům kotníků. Měli bychom se jich ptát "pačemu" by nás Rusko mělo vojensky napadnout. Neměli bychom se spokojit s tradiční odpovědí, že prý "patamu". Není žádné "patamu", ale vždy pragmatické a velmi přízemní důvody. A nakonec, ani v době okupace nám Rusko nediktovalo čím svítit, jak chovat slepice a podobné nesmysly. To bylo dílo zdejších "soudruhů". Uzavřenost a "nevýjezdnost" byla typická pro celý sovětský blok. Nebyla, tak jako i poměry s tím spojené, spojena s Ruskem jako takovým ale se sovětským systémem. To co jsme zde v roce 1989 a poté lokálně považovali (zvlášť někteří) za událost světového významu, bylo lokální. Klíčovým byl zánik sovětského systému. Spolu s ním přirozeně zaniklo vše co z něho pocházelo. Nyní bychom na tom byli přibližně stejně jako jsme. Až na to, že by nám nikdo nediktoval kolik čeho smíme pěstovat, čím svítit, jak máme chovat slepice, a spoustu podobných nesmyslů chrlených bruselským centrem. Jestliže máme nějaký praktický problém, rozhodně jím není vojenské ohrožení z Ruska. To co je nám předkládáno je jen vhodným nástrojem k odvrácení pozornosti od každodenních problémů, které nás trápí. Včerejší hrozbou byl západní imperialismus, nyní jím má být Rusko. Proto musíme rozhodně a neochvějně, ve spojenectví, bojovat s a za.... ale vždyť tyhle kecy dobře známe. Jestliže máme všemožné problémy, Rusko za ně nemůže. Ale je vhodným hromosvodem. Zákaz žárovek, drahá vajíčka a další nesmysly, nejsou ve stínu na nás namířených Ruských raket naprostou marginálií ? Proto musíme...no, vždyť to známe, my starší a pokročilí. Ani mé pozornosti neunikly silácké řeči nějakého ruského generála. Jenže jsou to jen silácké řeči. V praxi to není tak, že ruský generál sedí nad mapou s flaškou vodky, dumá a dumá, kdo se mu nelíbí a pak zmáčkne červené tlačítko. Rusko je jeho domovem, je na ně hrdý daleko do minulosti (pocit, který tady už neznáme a když, tak je vymazáván, jsme za něj káráni, protože my přece nemáme být na co hrdí). Není divu, že cítí-li jeho ohrožení, že reaguje podrážděně.

Sovětský svaz je minulostí,

třebaže v myslích pamětníků, které zasáhl, žije tím či oním způsobem. Je to pochopitelné, protože čím člověk je starší, tím víc žije minulostí a v jeho mysli je obraz někdejšího světa stále přítomný. Zvykl si na svého nepřítele, boj s ním se mu stal každodenností. Tak s ním svádí boj i když nepřítel už není a poměry se změnily. Nám médii proč předhozený výrok ruského generála, otázka je nakolik autentický a pravdivý, je druhou stranou na odpovídající úrovni vnímám jako projev folklóru. Rozhodně ne vážně. Protože "kluci, kteří spolu hrají kuličky" se znají, vědí co mohou očekávat a jsou schopni se věcně dohodnout. Problémem není Rusko, problémem není Izrael, problémem není islám. Skutečným problémem je problém všedního dne, který se nás bezprostředně dotýká, a který je nám protivný. "Řešení" "světových" a podobných "zásadních" problémů, pokud překračuje rámec všeobecného přehledu a příležitostný pokec u piva, není-li to zdrojem obživy, se stává pouhým uspokojováním se předváděním zdatnosti na jiném kolbišti, než na kolbišti vlastního života. Potřeby podílet se na něčem velkém a zásadním, co překračuje rozměr lidského života, co mu dává "vyšší smysl" a oproti čemu jsou každodenní starosti maličkostí nehodnou pozornosti. Nemít Rusko, Izrael, islám, Věci Veřejné... co bychom si našli? Nepochybně bychom si našli něco podobného. Vždy když koukám do novin, na "zpravodajství" o nějaké "zásadní" události plnící na pokračování titulní stranu i několik dalších stran, říkám si, co jiného "zásadního" by mi bylo předhozeno, nebýt tohohle. Bílé místo by tam nezůstalo. Nejzajímavější je to o čem se nepíše. Nebo o čem, čeho byly plné stránky se najednou nepíše. Nemusí to být jenom Libye. Kost je předhozena, psi se rvou.

Proč jsme vyklidili pozice na východě a šťoucháme ruského medvěda do kožichu?

   Odpověď je jednoduchá. Vítězství ideologie nad zdravým rozumem. Tentokrát v opačném gardu. Po převratu je přirozená negace předchozího. Staré je špatné a je nutno nahradit je novým. Jak leccos se někomu nehodící bylo účelově nazváno kapitalisticko vykořisťovatelským tak po převratu lecos se někomu nehodící bylo nazváno "komunistickým". Krom toho, někteří jednoduššího myšlení si dobro představují tak, že stačí u zla přehodit znaménko. Děláváme si srandu z "komunistických" pohlavárů. Jenže když odhlédneme od ideologických mantinelů, například Štrougal převyšoval nynější politické mrťafy o několik hlav. A ministr zahraničí Chňoupek také nebyl vůl. Rozhodně by si nepouštěl hubu na špacír jako nynější senilní ministr zahraničí Schwarzenberg. Jestliže jim je mimo jiné vytýkáno, že se připosraně klaněli Moskvě a varovali před "nedozírnými následky", neměli bychom přehlížet jejich následníky, kteří se ne ze strachu, ale z nadšené blbosti (a samozřejmě svého prospěchu, protože jinak by se lépe neuživili a potěšení být v klubu "my, kteří spolu vládneme") se klaní Bruselu a hrozí, jak jinak, "nedozírnými následky". Tehdy to byly tanky, nyní je to ztráta dotací. Tak jsme pokročili od přímého donucení k nepřímému. Jak víme z historie a ekonomie, nepřímé donucení je efektivnější. A nově k tomu přistoupila mediokracie.

Zajisté, že Putin a "jeho" Rusko mohou leccos.

   Jenže podstatou mé oponentury napadající politický romantismus je teze, že politika je praktickou činností naplňující pragmatický zájem. Technicky není problém udělat z centra Evropy nebo z kteréhokoli místa na Zemi jaderné spáleniště. Nepochybuji o tom, že kdyby nějaký psychopatický jednotlivec nebo sekta měli takovou možnost, nepochybně by ji využili. Jenže naštěstí politická rozhodnutí jsou (z opatrnosti nevylučuji výjimku) jsou vedena pragmatickými zájmy. Jak jsem o tom psal. Třebaže reálný pragmatický zájem se může skrývat za pseudo důvody, rétorická cvičení, fangle, bubínky, píšťalky a podobný folklór. Hašteření, které pozoruji v diskusi, mi připomíná klukovské trumfování, která z válčících stran měla lepší letadlo, tank a podobně. Jenže nerozhodují nepočetné výjimečnosti, nejsou-li zásadní strategickou výhodou, ale celková síla. Co se týče debaty o Putinovi a Rusku, jde o to o jakým účelem jsou svěceny jejich prostředky. O co jim reálně jde. Co je jejich konkrétním zájmem. Co po nás požadují. To platí obecně o komkoli. Odpovědi na toto se mi nedostává. Jen od onoho, že nám hrozí raketami, nevím proč, od onoho, že nám hrozí zavřením kohoutků. Tak, sakra, chtějí s námi válčit nebo obchodovat? Oboje najednou nelze. Co všeobecně pozoruji, co vadí, že Rusko má tu drzost obchodovat se svými zdroji jak uzná za vhodné. To se nelíbí, protože selhává snaha ovládnout jeho zdroje. Nejde o demokracii a lidská práva, o blahobyt občanů Ruska. Toto není cílem, nýbrž prostředkem k ovládnutí vnitřní ruské politiky a ruských zdrojů. 

Tvrdím, že zájmem Ruska je 1. Mít v Evropě krytá záda, protože jeho soupeřem č.1 je Čína. 2. Obchodovat. Platí pravidlo, že jestliže hranice nepřekračuje zboží, překračují je armády. Znovu opakuji, že nám vnucená omezení pocházela ze "sovětského" režimu, ne obecně z Ruska. Co se týče naší energetiky, zásadně je nám diktováno ne z Ruska, ale ze "západního" zahraničí, především z Bruselu a z Německa za současného pruzení z Rakouska. Podle mého bychom měli být energeticky soběstační. Základem energetiky by měla být síť menších kompaktních jaderných elektráren. Není technický problém postavit takovou jadernou elektrárnu v každém kraji. Stávající zásoby uhlí ponechat pro metalurgii a chemický průmysl. Jenže tak to nebude, protože Česká republika není suverénním státem. Je daleko méně suverénní než byla do roku 1938. Není to Rusko, kdo omezuje naši suverenitu, kdo nám nařizuje co všechno nesmíme a co naopak musíme. Včetně těch žárovek a slepic. 

Pamatujme na to, když nám média předvádějí povinnou pětiminutovku nenávisti proti Rusku.

Napsal Schumacher v roce 2012

Pomsta a uzený chutnaj líp studený

    Tímto lehce upraveným rčením bych mohl začít s několika větami o  jedné vlastnosti malých lidí. O mstivosti už bylo napsáno hodně (zbytečných) slov. Některá rčení jsou přímo okřídlená třeba ta o "čínské pomstě. Bývá hodně rafinovaná, tak rafinovaná, že akt pomsty už často není moc patrný. Třeba ta čínská. Kdysi velká a slavná říše, ze které se šířily mnohé nové technologie. Střelný prach, rakety, hedvábí. 

Vřískot

foto: i-dnes

   Pozoroval jsem dnes v TV pietní shromáždění na památku událostí před Čs. rozhlasem na Vinohradské 12, které se udály před dlouhými padesáti lety. Pochopitelně se celé akce opět zmocnili politici - jako skvělé příležitosti se zviditelnit. Je to pochopitelně špatně - promluvit měli pamětníci, ne lidé, kteří byli dětmi nebo ještě vůbec nebyli na světě. 

Ale budiž - zabránit se parazitování "věrchušky" na událostech, na kterých neměli žádnou zásluhu se asi nedá. Nejsem asi sám, komu to připadlo krajně nevkusné. Ostatně jako skoro vždy, když se někde objeví nějaký politik a začne "řečňovat".

   Ale vrchol nevkusu začal až v okamžiku, kdy se vzpomínkové shromáždění proměnilo v hlučný protest proti předsedovi vlády Babišovi a předsedovi Sněmovny Vondráčkovi. Pískáním a výkřiky "Fuj!" a "Hanba!" památku sedmnácti mrtvých ze srpna 1968 pražská kavárna  uctila opravdu důstojně, to se musí nechat. Díval jsem se do tváří mužů a žen středního věku zkřivených nenávistí a vzpomněl jsem si na fotografie německých fanatiček, kterým se říkalo "eskadry hysterek", které působily při projevech Vůdce, Adolfa Hitlera. Stejná míra hysterie, stejné grimasy. 

   Jedenadvacátého srpna 1968 jsem sloužil v Liptovském Hrádku. Byl jsem voják  už "celých" 21 dní. Tedy bažant. Naše četa měla ten den službu v kuchyni na škrábání brambor. Naši poddůstojnící nás vzbudili o půl páté ráno. Bylo nám divné, že nekřičeli, jak bylo během přijímače zvykem, ale mluvili tiše, téměř šeptem. A leskly se jim divně oči.

   A pak nám to řekli. Ve sklepě pak bylo slyšet jen škrabky a žbluňkání brambor do kýblů. Pražské jaro skončilo, to jsme tušili. Taky nám to potvrdili učitelé, "furťáci", hned to dopoledne, kdy jsme na učebně neprobírali základy radiolokace, ale na malý tranzistorák poslouchali vysílání pražského rozhlasu. Když pustili státní hymnu, všichni se v učebně postavili. Povelu nebylo potřeba. Bylo nám na blití.

   Přesila vojsk Varšavské smlouvy byla tak obrovská a naše armáda tak zoufale nepřipravená, že vojenský odpor by byl sebevraždou. Protesty ve světě byly mírné - co bylo "Západu" po nějakém Československu. Ať si to vyřídí východní blok sám. 

    Už na podzim se ale začaly dělat politické prověrky. Hodně důstojníků odešlo, hodně jich bylo vyhozeno. Tříbila se morálka, slušnost. Brzy bylo jasné, kdo je kdo. Kdo je zrádce, kdo jen posera a kdo má rovnou páteř. Začala celonárodní schizofrenie, ve které jsme pak žili až do roku 1989.

   Neveselé výročí, ale přece jen za vzpomínku stálo,. Pokud jsem bydlel v centru a v bytě jsme měli dvojitá okna, večer 20. srpna jsme v každém okně zapálili svíčku. Jen tak pro vlastní pocit. Nebyli jsme sami, Ostrava vypadala ten večer trochu jako o Vánocích. Ale každým rokem těch svíček ubývalo. Lidé ztráceli naději, že se něco může změnit.

Dnes se toho zmocnila nikým nezvolená "pražská kavárna" a z výročí okupace udělala svátek neskutečné animální nenávisti. Babišovi zase přibude pár voličů.

   President Zeman správně vytušil problém a nedostavil se. Měl recht. Bylo by to jistě ještě horší, ještě trapnější. Nějak se mi vybavily Wolkerovy verše z básně U rentgenu:

 "... a nejhlouběj, chudý, vidím nenávist!"

foto: i-dnes

Jenže ti, co tam pískali a řvali nevypadali jako chudí.

Nanejvýše tak chudí duchem. 

== II ==

   V té záplavě nenávisti, lží a hysterii jsem zasledoval tiskovou konferenci s řidičem kamionu, který v Janově spadl z mostu - a přežil. Poslechněte si to celé - tohle je podle mě ten obyčejný a slušný člověk.   Sympaťák.

Ovšem na druhou stranu...

Praha 1968

  Téma analogií dneška, komunismu a nacismu jsem tu nakousl už tolikrát, že se to podobá "hnědé omáčce" v bývalé závodní jídelně. Presovaná nuda. Ale bohužel situace se vrací stejně pravidelně, jako ta omáčka v úterý a v pátek. 

   Tenhle komentář má pochopitelně pravdu. Okupace je okupace, zažil jsem ji a žádná slova nebo písmena nemohou nic změnit na tom, co jsem viděl, slyšel, prožil.

Dvojí metr a justice

   Justice, která má dbát na dodržování zákonů, "vyráběné" zákonodárci v parlamentu, "volení lidem" - po volební kampani, která nemá s realitou života moc společného, ale hodně naslibuje, má občas přetěžkou úlohu. 

  Protože kromě zákonů, které jsou často ušity na míru nějaké "nátlakové skupině" (myslivecká lobby, betonářská lobby, zelená lobby, atomová lobby atd.) se musí zabývat i dopadem na "veřejné mínění". Což není kupodivu mínění veřejnosti jak by se podle názvu mohlo zdát, ale tlaky, které vytvářejí žurnalisté  z médií, které jsou ovlivňovány buď politickými stranami nebo finančníky, případně obojími najednou. 

Drž hubu a krok! Trošku!

Zdeněk Troška, zdroj: Mediafax

    A už jsme zase tam, kde jsme v dějinách mnohokrát byli. Budeme trestat  ty zlé chlapečky, kteří použijí "bakané slovíčko"To je dobrý způsob, jak udržet kázeň. Zkrátka - Drž  hubu a krok! 

   Publicistu a novináře Karla Hvížďalu pobouřila slova filmového režiséra Zdeňka Trošky. V rozhovoru s Barborou Tachecí totiž Troška pochválil Adolfa Hitlera za to, že v kontextu zaměstnanosti „postavil Německo na nohy“. Přečtěte si nejprve článeček, který mě nadzdvihl, nemá moc smysl ho tady opisovat. Bude lepší si něco říct o souvislostech a pokrytectví.