Oslík a Robejšek

 Tušil jsem, že Petr Robejšek bude některé lidi iritovat. Právě proto jsem to vyvěsil.

   Ovšem 100% opak Robejškových názorů se zase příliš nelíbí mi. 

   Nejsem ani ekonom, ani filosof. Ale koukám kolem - a poslouchám/čtu. A to, kam se řítí anti-Robejškův svět se mi jeví jako veliký průšvih. To co se t.č. děje  USA je nepromyšlený způsob, jak ten "kapitalismus" nějak modifikovat. Bourání soch a líbání bot černochům je poněkud nesmyslný způsob. Severní Korea a Bolsnárův systém také. To jsou jenom takové trapné pokusy -  něco jako "Kulturní revoluce" v Číně nebo "reformy" Pol-Potovy, o komunismu ruské provenience nemluvě. A Zelení, Multikulti a podobní blouznivci. 

   Otevřu si jakýkoliv web a co vidím: Katastrofické scénáře o covidu 19  - a pod tím názory, že ti mrtví vlastně neumřeli na nějakou "chřipečku", ale smutkem, protože nemohli do hospody nebo na lyže. A vedle toho blikají reklamy na věci, které si 98% čtenářů nemůže pořídit i kdyby chtěli. Hodinky za 50 900.- (ale poštovné zdarma!). Nové tenší mobily, větší televizory, modernější elektro auta. A hned vedle slevy v Lídlu na obyčejné jídlo. Sleva na bramborách o celé dvě koruny na kilo. Brexit jako obrovský průšvih EU - a hned vedle návod, jak obejít ta hnusná "vládní nařízení proti omezení". A vláda to (pochopitelně) nezvládá a až hloupí ovčané konečně pustí opozici k vládnutí tak.... Tak nic.

  Prostě naše civilizace je v senkrůvně už skoro až po krk. Pocit sounáležitosti s jinými lidmi ty "svobodomyslné" z nás prý uráží - omezuje jejich možnosti "podnikání". Pokud nemohu otevřít svou hospodu, fitcentrum nebo divadlo, padá svět. Bourá to jejich "celoživotní dílo". 

   Ten "kapitalismus" totiž už dávno není žádný kapitalismus. To je prázdná plechovka, o které se povídají pohádky, jak byla kdysi plná. To, co hýbe světem je něco jiného než logika, přirozenost. Ten náš svět je umělý a jak říkávala moje tetička "vyhnaný na práškách". 

   Petr Robejšek (dvakrát jsem s ním chvilku mluvil) se mi jevil jako velmi moudrý pán.  Proto v politice nemůže mít úspěch, což některé zdejší poznámky jasně ukazují a ukazovat budou. Robejšek nelpí na nějakých "tezích", "zákonech kapitalismu" atd. Protože taky vidí, že to, co se děje v "civilizovaném světě" je úplně mimo chápání obyčejného člověka. Platí tu jen zákony zisku. Těch nebo oněch. Bezohlednost. Boje mezi giganty. A ti nehledí, po kom nebo po čem při boji šlapou. 

   Ale co s tím ziskem/bohatstvím  budou ti nejbohatší dělat? Zatím to vypadá, že si budují za zdmi hlídaných resortů jiný svět, jen pro sebe. Několik světů, mezi nimiž s přesouvají soukromými tryskáči. Ten "zbytek" zeměkoule jim na to přispívá - ze 100%. 

Mimozemšťani.

Dystopie dnešních časů. 

Netřeba vymýšlet nějaké nové.

===

Pro kritiky: To, na co upozorňuji není žádná reklama na komunismus nebo na cokoliv jiného. Nebuďte, prosím, tak prostoduší. Jenom se pokuste vyhlédnout ze své bubliny ven, do reálného světa. Stačí jen letmý pohled za kulisy. Asi celou technologii, jak funguje scéna nepochopíte. Nevadí, ale neposlouchejte režiséry, že se to nesmí. 

Ano, nesmí - pokud hodláte respektovat jejich pravidla. Pak ovšem raději zajděte za suflérem, ať vám nahodí pár prvních slov vaší přidělené role. A hrejte (si) klidně dál.

 Princip stále udržitelného rozvoje. Zjednodušené schema.

P.f. aneb proč?

    Je poslední den roku a kolem poletují p.f. a všelijaká přání. Nejčastěji si přejme "Štěstí a dobrou náladu" nebo "Všechno dobré". Je prakticky nemožné tomu (zlo)zvyku uniknout. Všeobjímající láska a přejícnost se klene nad lidstvem.

   Nebo se pletu? Nikdy jsme nikomu v duchu nepopřáli "Chcípni už, potvoro!"? Jistěže jsme to ani v duchu nemysleli doslova, ale spíše tak, že by někdo, s pro nás nepříjemným názorem mohl už konečně zmlknout, zmoudřet. Protože jen my víme, jaká je pravda? A "jeho pravda" nás irituje?

   S těmi myšlenkami se ale obvykle nesvěřujeme veřejně. A pokud ano, formulujeme je opatrněji. Pokud to ovšem v sobě nedokážeme nějak utlumit, kultivovat, vrhneme se do diskuze pod nějakým článkem na nějakém webu nebo blogu. A chráněni přezdívkou (a vzdáleností) své protivníky mydlíme hlava nehlava. Že už dávno není řeč o tom, o čem byl článek? Koho to zajímá prosím vás? Podstatné je co nejrafinovaněji urazit názorového oponenta. Což se obvykle nepovede, protože on, oponent, je ze stejného těsta. Takže se vzájemně urážíme - ale nikdo jiný kromě nás dvou to nečte. 

   Jestli se takovým diskutérům nějak uleví od jejich stresu a frustrace nevím. A nehodlám to sledovat. 

Místo toho tady vyvěsím p.f. některých čtenářů - pokud mi je poslali. Nebo pošlou dodatečně. 

  Přejděmež na světlou stranu!    (Starý Kocour)

Tohle zase přeje spolusprávce tohoto blogu Drak z Prahy

==================================================================

 Do roku 2021 přeji

   pánům: aby měli vždy po ruce nějakou prdelku,  kterou můžou poplácat 

dámám : aby je měl kdo poplácat 

nám všem : abychom ji měli holou, jen když chceme ☺

Astra Marie z Tahiti

==========================================================================

Vltava u Lenory (Eleonorenhain). Pro potěšení všem.

Schumacher

=========================================================

A ozval se i Pedro:

Takže v Novém roce všechno nejlepší, hlavně to zdraví aby vydrželo.   Pedro.

=========================================================

Vášnivé povahy

     Vášnivé povahy se jmenuje jedna z knih Oldřicha Šuléře. S tím pánem jsem se znal spíše přes jeho knížky a jeho syna Martina, který byl v mém kolektivu. Tedy v partě zvukařů, které se tehdy říkalo "randál družstvo" protože jsme v našem uměleckém Ústavu  vytvářeli jen v několika málo lidech ten největší kravál - tedy pokud si to režisér přál. Ale to je jaksi nepodstatné. Podstatné je, že jsem tu knížku četl hned po jejím vydání a osobně  poznal postavy, které spisovatel sice nejmenuje,  ale každý insider je poznal. Tehdy bylo divadlo a rádio poměrně dost propojené, takže v nich byli lidé z obou "ctihodných institucí" a mnozí i v obou pracovali. 

    Takže jsem ty vášnivé povahy, které se pohybovaly v prostředí ještě "předsametovém" poznal osobně, pracovně i mimo. Proto poznám člověka, který se rozhodl pro nějakou ideologii a trvale v ní žije ačkoliv nemusí a veškeré činy, které jeho přesvědčení nějak narušují ihned zatlačuje ve své hlavě do pozadí. Aby měl hlavu čistou a přehlednou.

O kyselých prdelích

 

    Lidem, kteří jsou neustále s něčím nespokojení, kteří mají pocit, že jim stále někdo nebo něco ubližuje a že všechno stejně špatně dopadne se říká správně pesimisté. Pokud ten svůj stav neprojevují na venek, stávají se depresívními a končívají v péči psychiatrů nebo se sami dobrovolně "zrakví" - spáchají sebevraždu. Pokud se o ten pocit nezbytně musí podělit s okolím, říkáme jim tu, v kraju razovitem, "kysele prdele".

   Pokud se navíc snaží tenhle tento svůj postoj přenést na druhé, "ať si taky užijí" máme pro ně jiný výraz - "zaškvary". Těm znechucování života jiným někdy dokonce pomáhá - když vidí, že jiní jsou na tom stejně špatně nebo ještě hůř, tak jim to zlepšuje nákladu. Ne na dlouho. 

   Je to vlastně životní postoj, který se nedá jen tak změnit. Někdy je uvnitř takového člověka normální sangvinik, kteý takhle jedná proto, aby mu nikdo nekazil náladu - on je tím, kdo je mrzutější a agresivnější a tím pádem se takovou maskou vlastně chrání.

   Nemám pesimisty rád, snažím se s nimi nedostat do jakéhokoliv kontaktu - on ten postoj je tak nějak nakažlivý. Inkubační doba je jen pár minut. Dobrá nebo špatná nálady na skutečnosti obvykle nic podstatného nezmění, jen otravuje svého nositele i jeho okolí. Události i život běží dál, jenom úhel pohledu je jiný. Znal jsem lidi, kteří si zachovali snesitelnou náladu i když jim lékař oznámil jejich brzkou a neodkladnou smrt. Chtěli si toho zbytku užit. A naopak znám lidi, kteří se škaredí na svět i když se jim vlastně nic neděje a čekají je dlouhá léta života. Ovšem otravného života s kyselou prdelí. 

   Prostě kyselé prdele jsou všude kolem nás a nelze se jim docela vyhnout. Pokud je takový jedinec váš šéf nebo kolega, je to špatné, am je isolace potřebná, ne-li nutná. Pokud je to váš manžel(ka), osobně bych volil rozvod.  Protože poslouchat každý den od rána do večera, jak je ten svět "zkurvený a na hovno" je deprimující a nakonec skončíte jako kyselá prdel taky.

   Nemyslím si, že by člověk musel jásat při každém probuzení a děkovat Prozřetelnosti, že dožil rána. Nebo se snad těšit, že jednu umře a že předtím ho začnou trápit neduhy stáří, tělo bude pomalu ale neodvratně slábnout a přestávat fungovat. Ale je třeba vzít na vědomí, že to tak je a jediná jistota života tkví v neodvratnosti smrti. Pro všechny, bez ohledu na materiální bohatství, společenské ostavení, vzdělání a rozhled. Úsloví "Musíme tam všichni!" je síce kruté - ale naprosto pravdivé. Liší se to jenom tím, jaká to smrt bude. Rychlá nebo pomalá, v osamění nebo s milými lidmi kolem. Obvykle tam nebudeme mít na výběr.

   Byly časy, kdy jsem se pokoušel takovým lidem jejich "blbou náladu" vymlouvat. Nikdy mi to nepomohlo, ten životní postoj je asi v hlavě napevno "zadrátovaný" a jakékoliv softwarové změny možné nejsou. I když - někdy se to povede. Obvykle poté, co takový člověk prožije něco opravdu krutého. Vymře mu rodina, vyléčí se z rakoviny, přežije havárii letadla. Často si až po tom zlomu uvědomí, že sice za pár let či desetiletí stejně umře, ale že mezitím může toho zbytku života užít jinak.

   Takoví "životem tvrdě prozkoušení" bývají vlastně skalní optimisté. Osobní zkušenost je v tom ohledu snad tím jediným, co dokáže to "zadrátování v hlavě" změnit. Pozoroval jsem to několikrát - a dokonce i na sobě. 

Tohle "pozitivitu" se snažím udržet i když mi už toho do konce až tak moc nezbývá.

 

Mohlo by taky být hůř. Mnohem hůř!!

Proroci - kázeň - svoboda a jiné.

Nekamenujte proroky.
Neb pěvci jsou jak ptáci;

kdo hodil po něm kamenem,

k těm víc se nenavrací.

Režisér Strach

 

   Jiří Strach, filmový režisér v rozhovoru pro přílohu Víkend  řekl, že "koronáč" je jen malým záhlavcem pro naši svobodnou společnost a že bude muset přijít něco pořádného, třeba válka nebo přírodní katastrofa, aby se společnost vzpamatovala a získala zpět trochu té potřebné pokory.

New deal

  4. dubna 1984. Včera večer v kině. Samé válečné filmy. Jeden velmi dobrý o lodi plné uprchlíků bombardované někde ve Středozemním moři. Obecenstvo se ohromně bavilo při záběrech, na nichž se velký tlustý chlap pokoušel uplavat před helikoptérou, která jej pronásledovala; nejdřív ho bylo vidět, jak se převaluje ve vodě jako delfín, potom ho bylo vidět přes zaměřovače kulometu helikoptéry, pak v něm byly už samé díry a moře okolo se zbarvilo do růžova a potom se potopil, jako by těmi dírami do něho pronikla voda. obecenstvo řvalo smíchy, potom bylo vidět záchranný člun plný dětí a nad ním se vznášela helikoptéra, na přídi seděla žena středních let, možná židovka, s tříletým chlapečkem v náručí. chlapeček křičel hrůzou a ukrýval tvář na její hrudi, jako by se chtěl zarýt až do ní, a ta žena ho objímala a konejšila, i když sama byla ztuhlá hrůzou a stále ho co nejvíc kryla tělem, jako by si myslela, že ho její náruč uchrání před střelami. potom helikoptéra shodila dvacetikilovou bombu, strašlivý záblesk a celý člun se rozletěl na třísky. následoval úžasný záběr na dětskou ruku jak stoupá vysoko vysoko do vzduchu to musela brát nějaká helikoptéra s kamerou ve špici v řadách vyhrazených pro členy strany se ozval obrovský potlesk ale nějaká žena dole v proletářské části kina strhla povyk a křičela že by to neměli před dětmi ukazovat a že by to neměli to není pro děti to není až ji policie vyvedla vyvedla nikdo se nestará myslím si že se jí nic nestalo nikdo se nestará o to co říkají proléti typická prolétská reakce oni nikdy…

Potud George Orwell a jeho "1984"

Asi jsem naivní...

   „Je to něco, po čem všichni voláme,“ prohlásil ministr zdravotnictví Jan Blatný. Copak je to, po čem všichni voláme? Měl by to být centrální úřad Státní hygienické služby, který by byl vybaven pravomocemi rozhodovat o uzavření obchodů a dalších provozoven a také by směl nahlížet do mobilu kteréhokoli podezřelého. 

Píše Aston na svém Psovi. Neviditelném.

Frackové

 

   Každý, kdo vychovával nějaké děti to zná. Dítě si něco usmyslí a začne si to nějakým způsobem vynucovat. Co si usmyslí je lhostejné. Třeba že chce zmrzlinu, velkého plyšového medvěda či jízdní kolo, s motorem nebo žádá, aby ho rodiče oslovovali třeba Mauglí nebo Vaše Veličenstvo. Když nepomůže normálně vyslovené přání, zkouší přidat na důrazu. Chlapečci třeba křičí, holčičky zase nahlas pláčou, rozmazávají si slzičky po obličeji  a dělají tak rodičům "ostudu" v obchodě nebo v tramvaji. Prostě tam, kde je nějaké další publikum, protože správně vycítí, že to rodičům není příjemné. Když ani to nepomáhá, děťátko sebou hodí v čistých šatech na zem a  tam se za velkého křiku zmítá, tluče sebou a...

Kverulanti, nenávist a zadrátované mluvící hlavy

Z blogu D-F:

„Vůbec nechápu, pročbych ve svém kažodenním životě měl jakkoli reagovat na projev pronášený takovou dikcí, větnou stavbou a wordingem. Předně mám problém s tím, když na mně někdo pokřikuje rozkazovacím způsobem s nějakým česko-slovensko-ugrofinským akcentem. Řečeno s Williamem Fosterem, „ty přijít do má země, ty brát moje prachy a ty nemít ani tolik slušnosti, aby ty naučil moje řeč?“ Vůbec už nejsem zvědavý na peskování výkřiky jako „co je todle! To je šílené“. Nebo „Dějte si tu aplikáci“. Stejně tak opakování slova „prosímvás“ takovou dikcí, že znějí jako všechno možné, jen ne prosba. Vy jezedáku, asi jste nepochopil, ale jste tady kvůli mně a ne opačně. Pokud, předsedo jezedáku, něco po mně nebo po jiném svobodném občanovi požadujete, budete muset hezky poprosit. S pokorou požádat o spolupráci, až si budete chtít hrát na boha a „zastavit ten kovid“ nebo „zploštit ho“ a podobné nesmysly.“

Tak jen houšť a větší kapky… Ty sudlice se postupně blížej…