Tak pravil papež...

Hlava katolické církve papež František šokoval sněm Vatikánských ortodoxních kardinálů mj. i těmito interními diskusními výroky

Ovšem na druhé straně...

Malá úvaha o (po)malých sebevraždách

Tovjeho hrál - a skvěle - Honza Filip, žid.
Druhý skvělý Tovje - v Praze - byl Tomáš Töpfer. Taky žid.

     Když mi bylo kolem padesátky, dával se u nás muzikál Šumař na střeše. Jeho hlavní postava,  židovský mlíkař Tovje z ruské vesnice Anatěvka a  hlava rodiny se v životě vždy rozhoduje správně, podle židovské víry a zvyklostí.  

Jenže pak si v duchu promluví s Hospodinem a začne pochybovat. Jeho dialogy s Bohem jsou vlastně monology se sebou samým. Po každém zásadním rozhodnutí proto prohlásí "Ovšem na druhé straně..."  A popře tím vše předešlé. Uvědomil jsem si, že moje hlava pracuje stejně jak ta jeho. 

Dialektika?  Asi.  

Co je a co není vidět

Úvaha Schumacherova

   Když jsem ten text na Šumavákovi četl, viděl jsem v duchu carské Rusko, Jihoafrickou republiku a jako grotesku navrch některé republiky jihoamerické. Ba i naše Kotlinka se tam vešla – dokonce inklinujíc spíš k těm burleskám banánových republik. 

Jo, je to pořád skoro stejné, protože lidi se mění jenom hrozně pomalu. Ale – pomalu se opravdu mění, jenže v horizontu jednoho lidského života je to změna asi nepozorovatelná. Tak jako růst stromu. Chtělo by to takový “time presing” čili časosběr, aby to bylo vidět. Nebo musí člověk odjet do ciziny a vrátit se až za několik desítek let.

   A taky si člověk uvědomí střídání kultur nebo civilizací, chcete-li. Barbaři před branami Říma. Nedostatek zdrojů (ať už vinou přírody nebo přemnožení) žene barbary do prostoru civilizace v domnění, že tamní zdroje jsou nevyčerpatelné. Jenže populace lidí, žijících v étosu sedmi set let zpátky nebude schopna (až na výjimky) obsluhovat ty stroje, které nám nesou blahobyt a celý systém se rozpadne. Každý systém se bez údržby a obsluhy časem rozladí, degeneruje a posléze zastaví.

Virtuální realita

Doplněný článek

   Začíná doba, kdy nebudeme vědět, zda to, co vidíme je záznam reality (byť třeba tendenční, zkreslený nebo je to realita zcela vytvořená v počítači. Svět začíná být ve stejném stavu, jako když nám zprávy o dalekých zemích donášeli kupci, poslové a cestovatelé.    
   Dokážeme vytvořit téměř cokoliv. Zatím se to ještě dá s trochu štěstí (a pokud víme, na co koukat)  většinou poznat. Ale za pět let? Realita bude jen to, co si můžeme ohmatat, olíznout a čichat. To, co nám přináší nejdůležitější smysly, zrak a sluch nemusí mít se skutečnost vůbec nic společného.

Tvé jméno je Narcis

 Vytěsnění klíčové lekce z vietnamské války - jež říká, že v nejmodernějších konfliktech s donedávna nepředstavitelnou úrovní ničení jednotek, vybavení i civilního zázemí nakonec lépe uspějí ti, kdo se dovedli přizpůsobit a přežít na výrazně nižší technologické úrovni, než byla v době míru považována za naprostou samozřejmost - může Západ přijít ještě velice draho.

Západe, tvé jméno je Narcis

5. 10. 2018 / Karel Dolejší

Zase máme zvrhlé umění... ?

    Uplynulých čtrnáct dní jsem strávil v mých oblíbených Sudetech fotografickým dokumentováním kůrovcové kalamity čili "prohrané války s broukem". Mluvil jsem s lesáky i lesníky a zjistil, že věci pozorované zblízka se jeví úplně jinak, než při pozorování z redakcí bulvárních časopisků a kanceláří věrchušky, ba ani občasné výjezdy reportážních týmů TV nevnášejí do situace nic moc realistického. Dokonce jsem se škodolibostí mi vlastní očekával, kde  se objeví argumentace, že za kalamitu může president Zeman nebo Andy Babiš, případně komunisté nebo snad dokonce V. V. Putin. Zatím nic.

   Místo známého "amerického brouka" by byl kůrovec nazýván "ruským broukem" - abychom dostáli pravidlu, že všechno se za čas opakuje.  S podivem jsem na tuhle "argumentaci" nenarazil. Ale co není, může být. Při sepisování poznámek o "ožraných Jeseníkách" jsem narazil na jinou vykopávku z minulosti. Na článek Jany Machalické. A je v něm stejně tolik nesmyslů, jako v oněch "studiích", které zdůvodňují, proč tak fatálně prohráváme s kůrovcem smrkovým. 

Bohové musejí být šílení!

   Kdosi vhodil do výběhu madrilů rýholících PET láhev. Vzhledem k zvyku opic všechno zkusit ochutnat ne moc dobrý nápad - z petky vzniknou dost ostré, nestravitelné  "střepy". 

   Nicméně opičky mi s petkou před objektivem sehrály příběh, velmi podobný příběhu láhve od Coca-Coly a Křováků v Africe, zpodobněný ve filmu z nadpisu.

"Haló, ty tam nahoře, co jsi mi tu hodil?"

"No tady to leželo! Fakt!"

"Podařilo se mi to sice ukrást - ale co s tím? Dám to staršímu bráchovi!"

"Nic uvnitř není..."

"...ani rozkousat to nejde....   Zeptám se mámy."

"Tak to teda nevím, chlapče." 

"Já bych to asi někam zahodila!"

"Vždyť jsem vám to říkal hned! K ničemu to není. Ti lidi jsou asi fakt šílení!"


====IIII====

    Dneska, 6. července, uplynulo 603 let od upálení Mistra Jana Husa, kazatele, který se ve svých kázáních pustil do pokrytectví tehdejší, hlavně církevní "věrchušky. Za to byl podle tehdejších zvyklostí zaživa upálen. Inu - středověk.

  Vtírá se myšlenka, koho by dnešní "věrchuška, ta multikulturní a multigenderová chtěla upálit dneska. 

Kdyby mohla...  

Zkusme to přesně naopak!

Opět o manipulaci (téměř) podprahové

Euripides

Svoboda projevu a potažmo svoboda uměleckého projevu je indikátorem míry demokracie. Je-li tato svoboda omezována ve jménu tzv. nesprávně chápané svobody a bezbřehého liberalismu, jak tvrdí lidi požadující zákaz uvedení inscenace, ukazuje to na něco nezdravého ve společnosti. 

(Alex Švamberk)

   Demokracie. Když se vrátíme k původnímu významu toho slova, je to vláda lidu. K tomu slovu se obvykle přidává přívlastek. Demokracie lidová (nesmyslnost je patrná), národní, zastupitelská, přímá atd. Pokaždé to původní význam slova někam posunuje a může se stát, že takto přívlastkovaná demokracie ztratí původní význam.  

   Nebo taková svoboda. To může být situace která popisuje anarchii nebo třeba svobodu rozhodnutí v mantinelech nějakého tuhého režimu. Panu Švamberkovi jde o svobodu uměleckou. Nic proti ní - pokud je pro všechny oblasti rovnocenná. Napadlo mě, co by se dělo, kdyby v onom divadelním kuse muslim znásilňoval křesťanku. Což je, zdá se, daleko častější případ dnešních dní. Co by to byl za neuvěřitelný kravál v multikulturních kruzích! Nebo, kdyby bylo islámem povoleno divadlo. Přitom jsme jenom provedli negativ situace, která (prý) probíhá na scéně. 

   Svoboda asi nemůže být zcela bezbřehá pro všechny, protože svoboda jednoho začne omezovat svobodu druhého. Těžko určit, kde je hranice té či oné osobní svobody. Muslimské snahy o odstranění křížů na budovách - například. Nebo o právo muslima se modlit podle jejich ritu kdekoliv (třeba na ulici) nebo kdykoliv. Představa, že muslimský lékař přeruší operaci, protože mu jeho víra přikazuje v tu dobu padnout na kolena s hlavou směrem k černému kameni patrně meteorického původu a pacient zemře je dost fantaskní - ale určitě se najde nejeden člověk, který bude toto právo muslimského chirurga obhajovat. Nebudu tady vypisovat všechna práva (svobody), která si tahle víra prosazuje. O tom už bylo napsáno příliš mnoho slov. 

   Jde o jinou věc. Alex Šamberk staví čtenáře před naprosto falešný fakt  - zákazem (nebo nedovolením) představení se prý stavíme do role obhájců (komunistické) cenzury. Zapomíná třeba na zákazy, které platí v muslimském světě a jejich nedodržování je drasticky trestáno. Utětí ruky za krádež (jako ve středověku), ukamenování za manželskou nevěru, smrt za zřeknutí se islámu, shození z vysoké budovy nebo oběšení za homosexualitu. V naší "civilizaci" jsou tresty mírnější. Vězení za za krádež, loupež, držení dětské pornografie, za znásilnění nebo i za úkladnou vraždu. Za některé, v muslimském světě nepředstavitelné prohřešky, nejsou u nás tresty žádné. Třeba za nevěru. "Krojovaný" průvod (polo)nahých gayů a leseb Prahou je nejen povolený, ale dokonce adorovaný a navštěvovaný politiky, kteří se chtějí zviditelnit a ukázat, jak velcí jsou příznivci sexuální svobody. 

   Přitom proti gayům nemám vůbec nic, s několika jsem léta spolupracoval a bylo vše v pořádku*. Příroda jim tak nastavila priority a s tím se nedá nic dělat. Narostou-li vám zrzavé vlasy, můžete je nanejvýš přebarvovat - ale zrzavé zůstanou až do smrti. Jenže přesvědčovat zbytek populace o tom, že tohle sexuální zaměření je jedině správné už správné není. Homosexualita je normální pro 4% populace. V dnešní době se gayům málokdo vysmívá natož aby jim nějak ubližoval. Co kdo dělá za zavřenými dveřmi svého bytu je jeho věc, pokud tím neubližuje někomu druhému. (Mimo jiné - ty nejlepší anekdoty o homosexuálech jsem slyšel právě od nich.) Nicméně ti inteligentní se snaží zbytečně neprovokovat zbylých 96% populace a nevyžadovat "zvláštní zacházení" například oddělené záchodky pro různá transgender pohlaví, právo mít své děti, ačkoliv je nejsou schopni spolu zplodit atd. Prostě jejich práva narážejí na práva většiny. Pokud by se takto chovali muslimové, asi by s nimi nebyl takový problém, jaký je. Jednodše se vnějškově snažit příliš nelišit. Neprovokovat.

   Problém tedy není v divadelní hře jako takové, ale o přístupu k ní. Umělecká svoboda (tedy přívlastková) musí existovat, protože by jinak tvorba zamrzla, nevyvíjela by se. K té svobodě ale patří i nutnost riskovat nepřijetí publikem. Kdysi stačilo daleko méně nekonformity, aby byl divadelní kus vypískán. Třeba Bizetova Carmen při premiéře - a dnes patří ke kmenovému repertoáru každého renomovaného operního divadla. Myslím, že na brněnské představení přijde dost lidí - ze zvědavosti. A pak se budou falešně pohoršovat. Neměli tam chodit, věděli přece do čeho jdou. Je to podobné, jako německé činoherní divadlo před několika lety. Kde tou avantgardou bylo, že herci na scéně močili, dokonce jeden na druhého. Jinou myšlenku představení asi moc nemělo - aspoň nebyla příliš  patrná. Diváci pochopili, že to žádný nadčasový Aristofanes nebo Shakespeare není a přestali chodit. 

Alex Švamberk

   Ale napadat kvůli provokativní Frljičově inscenaci výtky křesťanů nebo dokonce volených zastupitelů je nefér. Křesťané si chrání svou víru, svou svobodu a morálku a zastupitelé zastupují své voliče. Chtějí být v souladu s veřejným míněním, aby byli opět zvoleni a nebylo jim vyčítáno, že dotovali takovou akci. To, že se inscenace zastává i radní Matěj Hollan, který prokazatelně navštěvuje ukrajinské nevěstince a nechává se bičovat tamní dominou je symptomatické. Alex Švamberk jen předvádí svou okázalou nekonformnost. Nikdo mu přece nebrání, aby si zaplatil dotovanou vstupenku a na to představení šel. Ovšem obviňovat zbytek populace z totalitního myšlení je obyčejná sluníčkářská špinavost, nic víc. 

Někdejší předseda vlády Lubomír Štrougal  řekl na jedné schůzi ÚVKSČ bonmot: 

"Hlavně nenasrat dělníky!"  

Měl pravdu.

Apendix:

    Tak nám to představení "Naše násilí vaše násilí" proběhlo. Nakonec se vše podařilo a Ježíš K. onu muslimku přece jen znásilnil. Protesty byly na naše poměry nebývalé a představení tím dostalo mnohem více rozměrů a konotací. 

První postřeh:

"Slušní lidé" se ukázali být namakanými chlápky s holými hlavami - je zajímavé, že některé názorové proudy si prostě vnější vzhled nedokáží změnit. Vyhublý chlápek s mastnými dredy asi pravičák ani vlastenec nebude a nabušený chlápek z posilovny bude mít k multikulti, neokomunismu  a transgender velmi daleko. Před divadlem se navíc začal bystře, ale ne moc úspěšně zviditelňovat bývalý "politik" Miroslav Sládek, čímž byla akce rozšířena o přehlídku politických zombie.

Druhý poznatek: 

Že zasáhla policie je v pořádku. Někteří diváci si koupili vstupenku (jak by si ji brněnský snob mohl nekoupit při takové publicitě!) a policie jen ochraňovala jejich investici do importované kultury. A těm, kteří vstupenku dostali darem, odhaduji, že jich málo nebylo, zachránila radost z kulturního zážitku.

Třetí zjištění: 

Policie, tzv. Antikonfliktní tým (nemělo by se raději psát "team"?) "ztotožnila" některé účastníky protestů a bude s nimi zavedeno správní řízení. Nějak podezřele mi to začíná připomínat "předsametová léta". A co náš "lid"? Mlčí. Jen někteří pisálci nadšeně aplaudujíi, jak si to s těmi fašisty vyřídíme. Jestli mají ti novináři dredy a lenonky nevím. Mají ovšem pravdu v tom, že stačilo ono (patrně) nechutně provokativní představení bojkotovat, prostě tam nejít. Ale divadlo Husa na provázku není velké a "plno" by bylo tak jako tak. Lidi jsou zvědaví - zvláště po takové mediální dělostřelecké přípravě. 

Problém vidím spíše v těch, kteří sem tuhle divadelní společnost pozvali. Ale nakonec - divadlo se jmenuje Husa na provázku. Husa je pejorativní výraz pro hloupou ženskou a být voděn na provázku je údělem loutek. Dotováno penězi města Brna. Takže je vlastně všechno docela logické. Z ciziho krev neteče.

Místo epilogu: Jsou mezi námi i slušní lidé a chlapi k tomu. Je vidět, že množství titulů nebrání pevnému morální u postoji a činu. Velmi povzbudivé zjištění - aspoň pro mě. 

*/ Doslova. Na pracovišti udržovali pořádek, který už se mi tam po jejich odchodu nikdy nepodařilo zcela obnovit 

Připomínky prosím jen k obsahu, ne k formě.

Džihád mysli

     Islámský stát končí jako organizace, ale nikoli jako teroristická skupina. Obávaný scénář potvrzuje i dění v Mosulu. V osvobozených, válkou rozbořených částech města žije stále i množství civilistů. Ti teď dosvědčují, že se v jejich řadách pokoušejí schovat extrémisté.

Mohammed Sinan, tamní obyvatel, džihádisty schovávající se mezi civilisty označil za tikající bomby. „Jsou připraveni explodovat nebo zorganizovat řadu útoků proti místním,“ tvrdí Sinan. Místní se teroristy navíc bojí ohlašovat autoritám. Když prý spolu se sousedy čtyři radikály před měsícem nahlásil, tři z nich byli do týdne opět propuštěni na svobodu. „Možná bude někdo z nich vědět, že jsem je nahlásil já, a pak můžu přijít o život,“ popsal své dilema Mohammed Sinan z Mosulu.

(Lidové noviny)

HISTORIE A SOUČASNOST OČIMA VLASTIMILA VONDRUŠKY

4. 9. 2016 14:03

 Spisovatel a historik Vlastimil Vondruška       Foto: Hans Štembera

    V moderní historii nemáme k podobnému pohybu národů, který už více než rok zažívá Evropa, paralelu, proto je třeba použít nomenklaturu starších dějin. Nejde o migrační krizi, ale o nájezd muslimů. Spisovatel a historik Vlastimil Vondruška ve svém dnešním zamyšlení upozorňuje na to, jak hanebně se zachází s fakty a logikou, jak demagogicky se používají pojmy jako nepřizpůsobiví či migrační krize a jak se díky tomu dá obecné mínění zmanipulovat.

"Od rantlu k rantlu"

Babylonská věž
Zpívá hlasem Radůzy

... jak říkávala moje babička. Naše kultura je buď prudérní, religiózní a staromilská a upírá ženám (ale i mužům) svobodu přinejmenším v sexuální oblasti nebo naopak adoruje všechny možné odchylky a odlišnosti a snaží se většinu, která se zdá být normální (běžná, obvyklá, tudíž vlastně normotvorná) přesvědčit o tom, že být nenormální je normální. Tedy posouvá normu kamsi do neurčitých, uměle stanovených hranic. A s napětím čeká, kdy se nově vytvořená pseudorealita stane normou.

Diskriminace aneb práva a povinnosi

„Když už podnikatel podniká, nabízí služby, tak je povinen je poskytnout komukoli." prohlásil právník Jiří Vyvadil v reakci na samolepku, vylepenou na dveřích bistra v pražské Palmovce, která zobrazuje přeškrtnutý piktogram osoby v nikábu. 

Co nás čeká a nemine nebo mine

Trochu toho sýčkování...
(Tohle je ale sova.)

   Dneska je první den nového roku. Protože jsme se ženou zažili spoustu slavnostních silvestrovských představení a jiných taškařic, které jsme museli odbavit a ne se tam bavit, jsme na Silvestra rádi doma v tichu a ani nás nenapadne někam jít "slavit". Ostatně není co - v našm věku. Na alkohol nás taky moc neužije, takže se rozdělíme - žena obvykle "konzumuje" televizní program (příšerný zvyk!) a já zase internet. Ještě horší zvyk. Letos bylo obé poněkud nezábavné, už dávno vyvařené a dlouho před půlnocí jsme zjistili, že si každý ve svém pokoji pokojně čteme knihy. Každý tu svoji.

   Ani z balkonu nebylo vidět nic zvláštního, Sem tam nějaký vzdálený výbuch rachejtle z "cikánské čtvrti", co deset minut auto, co dvacet autobus.

Pravda, lež, nenávist...

   Spolužák mého syna, kterému jsem nedávno fotil jeho pozdní svatbu mi poslal mailem odkaz. Je to srdcervoucí příběh o malém chlapečkovi, který umřel šťastný v náručí herce Schmitta-Matzena, jenž hrává pro děti každý rok roli Santa Clause. Který malého chlapečka doprovázel na jeho poslední cestě a zdá se, že to dělal výborně. 

Nastávající časy...

         polemika

Obchod se střižním zbožím a krejčovský salón v Hejnově.

Patřil německému židovi. Tedy dvakrát nenáviděné osobě. 

Od záboru pohraničí Velkoněmeckou říší se neobnovil. 

Před měsícem jsem zjistil, že ho někdo koupil. Bude tam prý hotel.

 Nad ním asi dvě stě  metrů je hotel, který je před krachem. 

O dvě stě metrů níž je další hotel, který už zkrachoval. 

Krejčí je ale až v Krnově. Osmnáct kilometrů daleko.
Prostě - chybí tu německý žid...

    Nejcennější jsou znalosti a dovednosti. To platí všeobecně. Je mnoho případů, že ti, kteří v ohrožení seděli na svém majetku v představě, že právě to je bohatství, o které je nejhorší přijít, protože dědové a dědové dědů a jejich grunt...dopadli velmi špatně nebo dokonce přišli o život v marném boji zachovat stávající řád, a naopak ti, kteří vše včas opustili a vzali s sebou jen nejnutnější, jinde uplatnili své schopnosti, znalosti a dovednosti, nejen, že přežili, ale přežili velmi úspěšně. To platí obecně i civilizačně obecně. Pravým bohatstvím nejsou užitečné statky, ale schopnost je vytvářet.

Nadcházející časy?

   Když si po celodenním pobíhání po lese vyplněném fotografováním, sběrem hub a jiných lesních plodin, kocháním se okolím a poslechem zpěvu ptáků i jiných zvuků lesa sednu na schody před chalupou a po obědovečeři nechávám odpočinout svým starým nohám i zádům, napadají mě občas myšlenky, co kdyby se naše vesnička tak nějak odtrhla od civilizace. Že bychom se náhle ocitli "Na kometě" jako v románu Julese Vernea a přestaly by fungovat systémy, na které jsme zvyklí. 

Z úvah časových a nadčasových.

Kosmos, trh, budoucnost...

Kosmický strašák. Jeden z mnoha možných.

Nechte na hlavě?

Když dvě dělají totéž, nemusí to být přesně totéž.
Podřízenost muži a podřízenost Bohu. 

„Jsem muslimka. Zahaluji si hlavu. Jim se to nelíbí. Proč?“ ptala se Bušra Ašehová, učitelka angličtiny, která přišla o manžela během sebevražedného atentátu v Sýrii. Šátek přes hlavu ji vysloužil mnoho kritiky ze strany mužů i žen.

Letecký den a jiné Augenblicky

Po trávníku se procházeli hejtman kraje a ministr Mládek.

„Hele, to je ten kretén, co dal těm vyhozenejm horníkům osm tisíc měsíčně. Škoda, že se nezajímal o nás, když nás všechny vyhodili a dali nám prd. Taky bych chtěla bejt politikem, brát ohromný prachy za nic a žádnou zodpovědnost!“ prohlásila kolemjdoucí paní na leteckém dni v Benešově.

Tamtamy

Skanzen Dolní Vítkovice 

   Hodina po půlnoci. Dusno k padnutí. Vzduch se ani nehne. Pětatřicet stupňů - "...páni to je hic!" Pot stéká po zádech,  do očí.  Ventilátor není schopen víc než trochu zamíchat vzduchem v místnosti. Ruce se lepí ke stolu. Přes opěradlo židle mám pověšený malý oranžový ručníček, abych si mohl utřít obličej a nenakapal si pot do klávesnice.