Prohledat tento blog

Zobrazují se příspěvky se štítkemze života. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemze života. Zobrazit všechny příspěvky

čtvrtek 13. června 2019

Группировка


Aneb všichni svorně sborem za vedoucím volem...


   Když skončil provoz vysokých pecí v oblasti Dolních Vítkovic, zbyla tam velmi zvláštní krajina. Žádní lidé, jen obrovská rezavějící monstra. Hluk z ještě fungujících provozů Vítkovic doléhal jen z dálky. Kdosi nechal celý areál oplotit, aby se tam nikdo náhodou nezranil a aby se to celé nakonec postupně nepřemístilo do sběren železného šrotu – na to tu máme specialisty z jednoho určitého etnika. Městská věrchuška se zatím dohadovala, co s tím. Jestli to celé rozřezat autogenem a „přetavit v pluhy a meče“ nebo zanechat jako memento pro další generace.


   Mezitím jsem objevil tu zvláštní, tajemnou atmosféru, která mi připomínala éru veleještěrů, kteří ale nebyli zasypaní v zemi, ale trčili se hrdě k nebi. Našel jsem si několik děr v plotě (nebylo to těžké) a chodil jsem tam obdivovat ty rezavé obludy a hlavně fotit. Jen jednou jsem tam potkal hlídače, ale ten, místo aby mě vykázal, mě jen upozornil na špatně zakryté kanály u koksovny - abych tam nespadl.

neděle 21. dubna 2019

Ovšem na druhé straně...

Malá úvaha o (po)malých sebevraždách


Tovjeho hrál - a skvěle - Honza Filip, žid.
Druhý skvělý Tovje - v Praze - byl Tomáš Töpfer. Taky žid.
     Když mi bylo kolem padesátky, dával se u nás muzikál Šumař na střeše. Jeho hlavní postava,  židovský mlíkař Tovje z ruské vesnice Anatěvka a  hlava rodiny se v životě vždy rozhoduje správně, podle židovské víry a zvyklostí.  
Jenže pak si v duchu promluví s Hospodinem a začne pochybovat. Jeho dialogy s Bohem jsou vlastně monology se sebou samým. Po každém zásadním rozhodnutí proto prohlásí "Ovšem na druhé straně..."  A popře tím vše předešlé. Uvědomil jsem si, že moje hlava pracuje stejně jak ta jeho. 

Dialektika?  Asi.  


úterý 19. března 2019

Astra se hlásí (prý z postele)


   Milí pánové, přišlo jaro do vsi a to mě rozjařilo natolik, že jsem si vzpomněla na svoji dost nedávnou novou vášeň, kterou je kreslení.Prožívám při té "tvorbě" nikdy nepoznané pocity, je to velmi uklidňující koníček. 

   Už ani nechodím do kurzu, protože jsem pochopila, že kreslit lebku nebo škorni nebo pár krabiček na stole není moje hobby. Já si chci matlat co chci a jak chci.

Posílám vám tedy tento jarní obrázek, kterým zviditelňuje svoje city. Dalo mi to fušku, malovat to roští je docela zážitek. 

  A házím vám zcela odlehlou hádanku. Proč asi visí tady za rohem na laně, které nese tramvajové troleje mobil, připojený k nabíjecí šňůře, která se při tom výhozu z některého okna pěkně omotala na té troleji a telefon se tam hezky pohybuje ve větru .Vyfotila bych vám to, ale se svým novým mobilem mám s focením problémy. Jistě si to ale snadno dokážete představit.

Takže - proč ten telefon asi vyletěl?

středa 13. února 2019

Paraziti?


Moderní pojmologie





   Když se řekne parazit, většinou si představíme něco jako tasemnici, která žije ve střevech z potravy, kterou sníme. Nebo jako nějakého Bc. či Mgr. z neziskovky, která žije za státní peníze a jejíž výstupu jsou v lepším případě jen rozčilující bláboly, v horším se snaží jako PR agentura ovlivnit veřejné mínění hlavně tak, že má spojení na „sdělováky“, nejlépe celostátního významu. 


pátek 4. ledna 2019

Svoboda?



Novoroční zamyšlení



   To slovo svoboda je totiž velmi tvárné. Gumové. Je totiž několik východisek svobody. 

Základ svobody je ve svobodné mysli. Mohu si myslet, co se mi zamane.

Pokud ovšem nechci své myšlenky někomu sdělit. Pak už je to svoboda slova, projevu. Tam už nastupují omezení – cenzura, autocenzura. A možné postihy, pokud mocnější s mými slovy nesouhlasí. Kdysi jsme říkali, že u nás je zaručená svoboda projevu, ale už není zaručena „svoboda po projevu“.

Poslední svobodou je svoboda konání. Ta bývá nejmenší, musíme totiž dbát na to, aby naše vlastní svoboda konání neomezovala svobodu ostatních. Tedy přizpůsobit se nějakému řádu, místně platnému.

neděle 23. prosince 2018

Žádám snížení DPH!!

Žádám tímto všechny o razantní snížení DPH - tedy divoké předvánoční honičky. 



    Kdysi nebylo na dárky dost peněz a nebylo co koupit. Pak už bylo co koupit a chyběly jen peníze. Nyní máme obojí - ale zase nevíme, co koupit. Co ten nebo onen přítel, člen rodiny potřebuje, po čem touží jeho srdéčko. A oni zase nevědí, co by udělalo radost nám. Takže navrhuji s veškerou vážnosti: 

Zastavme to vánoční šílenství! 



pondělí 24. září 2018

Informace






   Informace nám dodávají informátoři. Slovo informátor je hodně podobné jiným slovům: žalobníček, donašeč, konfident, udavač. Také třeba špion, špeh. Spousta téměř synonym, lišících se jen emočním nábojem.

úterý 21. srpna 2018

Vřískot

foto: i-dnes

   Pozoroval jsem dnes v TV pietní shromáždění na památku událostí před Čs. rozhlasem na Vinohradské 12, které se udály před dlouhými padesáti lety. Pochopitelně se celé akce opět zmocnili politici - jako skvělé příležitosti se zviditelnit. Je to pochopitelně špatně - promluvit měli pamětníci, ne lidé, kteří byli dětmi nebo ještě vůbec nebyli na světě. 
Ale budiž - zabránit se parazitování "věrchušky" na událostech, na kterých neměli žádnou zásluhu se asi nedá. Nejsem asi sám, komu to připadlo krajně nevkusné. Ostatně jako skoro vždy, když se někde objeví nějaký politik a začne "řečňovat".


   Ale vrchol nevkusu začal až v okamžiku, kdy se vzpomínkové shromáždění proměnilo v hlučný protest proti předsedovi vlády Babišovi a předsedovi Sněmovny Vondráčkovi. Pískáním a výkřiky "Fuj!" a "Hanba!" památku sedmnácti mrtvých ze srpna 1968 pražská kavárna  uctila opravdu důstojně, to se musí nechat. Díval jsem se do tváří mužů a žen středního věku zkřivených nenávistí a vzpomněl jsem si na fotografie německých fanatiček, kterým se říkalo "eskadry hysterek", které působily při projevech Vůdce, Adolfa Hitlera. Stejná míra hysterie, stejné grimasy. 

   Jedenadvacátého srpna 1968 jsem sloužil v Liptovském Hrádku. Byl jsem voják  už "celých" 21 dní. Tedy bažant. Naše četa měla ten den službu v kuchyni na škrábání brambor. Naši poddůstojnící nás vzbudili o půl páté ráno. Bylo nám divné, že nekřičeli, jak bylo během přijímače zvykem, ale mluvili tiše, téměř šeptem. A leskly se jim divně oči.

   A pak nám to řekli. Ve sklepě pak bylo slyšet jen škrabky a žbluňkání brambor do kýblů. Pražské jaro skončilo, to jsme tušili. Taky nám to potvrdili učitelé, "furťáci", hned to dopoledne, kdy jsme na učebně neprobírali základy radiolokace, ale na malý tranzistorák poslouchali vysílání pražského rozhlasu. Když pustili státní hymnu, všichni se v učebně postavili. Povelu nebylo potřeba. Bylo nám na blití.

   Přesila vojsk Varšavské smlouvy byla tak obrovská a naše armáda tak zoufale nepřipravená, že vojenský odpor by byl sebevraždou. Protesty ve světě byly mírné - co bylo "Západu" po nějakém Československu. Ať si to vyřídí východní blok sám. 

    Už na podzim se ale začaly dělat politické prověrky. Hodně důstojníků odešlo, hodně jich bylo vyhozeno. Tříbila se morálka, slušnost. Brzy bylo jasné, kdo je kdo. Kdo je zrádce, kdo jen posera a kdo má rovnou páteř. Začala celonárodní schizofrenie, ve které jsme pak žili až do roku 1989.

   Neveselé výročí, ale přece jen za vzpomínku stálo,. Pokud jsem bydlel v centru a v bytě jsme měli dvojitá okna, večer 20. srpna jsme v každém okně zapálili svíčku. Jen tak pro vlastní pocit. Nebyli jsme sami, Ostrava vypadala ten večer trochu jako o Vánocích. Ale každým rokem těch svíček ubývalo. Lidé ztráceli naději, že se něco může změnit.
Dnes se toho zmocnila nikým nezvolená "pražská kavárna" a z výročí okupace udělala svátek neskutečné animální nenávisti. Babišovi zase přibude pár voličů.

   President Zeman správně vytušil problém a nedostavil se. Měl recht. Bylo by to jistě ještě horší, ještě trapnější. Nějak se mi vybavily Wolkerovy verše z básně U rentgenu:
 "... a nejhlouběj, chudý, vidím nenávist!"


foto: i-dnes

Jenže ti, co tam pískali a řvali nevypadali jako chudí.

== II ==


   V té záplavě nenávisti, lží a hysterii jsem zasledoval tiskovou konferenci s řidičem kamionu, který v Janově spadl z mostu - a přežil. Poslechněte si to celé - tohle je podle mě ten obyčejný a slušný člověk.   Sympaťák.

neděle 19. srpna 2018

Nedůvěra

Soudy, soudci, justice
Několik nesouvislých poznámek


   Nekonečná sága odsuzujících a osvobozujících rozsudků. Stejný obviněný, stejný čin - jen různé soudy. Soudní spory, kde soudy nižší instance opakovaně rozhodují jinak, než soudy jim nadřízené. Nekonečné kolečko. Nedostavování se k jednání ze zdravotních i jiných důvodů, žádosti o opakování znaleckých posudků se zcela odlišnými závěry atd.

pátek 13. července 2018

Proč je to na defenestraci

Chucpe je, přibližně, nebetyčná drzost. 

  Předseda Evropské komise J.C.Juncker byl na posledním summitu NATO zase jednou opilý, jak zákon káže. Video to ukazuje jasně a zřetelně. To se může stát i lepším lidem. Jejich okolí je má pak ale urychleně uklidit mimo dosah kamer a mikrofonů, aby nedělali ostudu. 

 Jean Claude Juncker
Jean-Claude Juncker

  Takhle se to obvykle dělá. Jenže jeho političtí souputníci mají tak obrovskou dávku drzosti a natolik pohrdají ostatními občany, že to vydávají za ischias po nějaké nespecifikované autohavárii. Protože jsem už mnohokrát viděl opilého člověka - a  sám bohužel mívám ústřel v křížích, takže vím, že rozdíl mezi těmito dvěma indispozicemi je propastný.
Považuji tenhle přístup evropských politiků,  pojmenovatelný snad jen "vrána vráně oči nevyklove" za naprosto skandální pohrdání veřejností. Chcete jména? Porošenko, Zeman, Macron atd., atp. 

Takoví jsou všichni? 

   Pokud takoví nejsou a pokusí se nazývat věci pravými jmény, sesypou se na ně ostatní a jejich "novináři" a označí je za populisty, fašisty, rasisty, homofoby a bůhví co ještě. 

  Jak dlouho ještě bude trvat, než se občánek - nejen náš - probudí a začne mu opravdu, ale opravdu vadit, že je "věrchuškou" považován jen za pominutelnou část velkého stáda snadno ovladatelných blbů? 


Pod tím oknem nemusí být napřažené vidle nebo halapartny, jak bývalo zvykem.
Stačí hromada hnoje. Tak hluboká, aby se z ní nedalo vyhrabat ani s cizí pomocí.

==III===

   
   Tohle není výzva k nějaké (pražské, pařížské, berlínské či bruselské) defenestraci. Ani by nebyla uskutečnitelná - na počet úředníků nemáme dost oken a hnůj je toho času nedostatkové zboží - příliš mnoho se ho spotřebuje na politické boje. Je jen varováním: 
Až na to to, že si z něho současná politika dělá pouhou legraci občánek přijde, může se stát, že se opravdu naštve, vyjde do ulic a do jeho čela se postaví někdo, "kdo se nezakecá". Pařížská komuna, ruská revoluce nebo nástup NSDAP v meziválečném Německu nám ukázaly, že pak se už běh událostí nedá zastavit.  

úterý 8. května 2018

Proč fotit?

Základní otázky moderní fotografie

























Ondřej Neff mi  asi před půl rokem nasadil brouka do hlavy a uvědomil jsem si, že nejsem sám, kdo pochází z ryze nefilosofického patra, ale přesto často přemýšlí o smyslu fotografování.



neděle 22. dubna 2018

SOS čili setkání ostravských snobů



Foto z presentace koncertu na netu
Fotografku se mi nepodařilo dohledat.






Současnou elektronickou hudbu představíme společně s oceňovanými Genot Centre a Radiem Wave. Koncert soudobé hudby jako první z celoročního cyklu pro nás připravil polský dramaturg Daniel Brożek

...psala na netu programová manažerka PLATO Dita Eibenová.




pondělí 1. ledna 2018

Zemanova brázda a korálky pro domorodce






   Jeden můj spolužák z devítiletky, říkejme mu třeba Karel, každoročně organizuje (z Prahy) setkání těch spolužáků, kteří se dožili dnešních dnů. Scházíme se v Ostravě, protože to je přece jen nejkoncentrovanější místo našeho výskytu. Ale je nás, pravda, stále méně.


    Karel to má pěkně zorganizováno, všechny živé obešle, domluví termín a místo, zamluví na pár hodin vhodnou restauraci (těší mě, že tu "mou") a tam pokecáme o životě, vzpomeneme už navždy nepřítomných a omluvených, pojíme,  popijeme vínka či pivka a zase se v poklidu rozejdeme. Přicházejí s námi požvanit i naši tehdejší učitelé což je docela prima zážitek. 


pátek 17. listopadu 2017

Ze stínu na sluneční stranu


Napsala Astra

   Astra má za sebou důležitý skok - nedávno seskočila hrobníkovi z lopaty. Stěžuje si, že je slaboučká - ale kdo by nebyl po takovém skoku. Hlavní je, že její hlava zůstává čistá a schopná snadno stravitelným způsobem podat zprávu o okolním bizarním světě. 






úterý 10. října 2017

Je to ještě čeština?

Hana Macková




   Do našeho jazyka proniká tolik nových slov, že pokud bychom se díky nějakému stroji času mohli potkat se svým dřívějším já, nedokázali bychom se sami se sebou domluvit a nestačili bychom se divit.


neděle 9. července 2017

Hormony


Okamžik nárazu

   Dvě "free, cool a in" dívčiny se vydaly autem za svou partou do vesnice Obrnice poblíž Mostu a během jízdy vysílaly na sociální síť průběh své bláznivé jízdy. Havarovaly, jedna je mrtvá, druhá přežila. Záznam toho jejich "posledního pohyblivého selfie" visí na YT, dokonce v několika instancích. Reakce "lidu internetových sítí" jsou předvídatelné.

   Někteří říkají, že holky dostaly, co si za svou blbost zasloužily, jiní jsou rádi, že svou hloupostí nezavinily nějakou větší tragedii, že sebou nevzaly někoho nevinného, někteří litují jejich rodiče a někteří litují i toho zmařeného mladého života.

   Otec té přeživší důrazně žádá veřejnost, aby si lidé tento autentický záznam vymazali ze svých počítačů a aby ho hlavně nešířili. To mě dost zarazilo. Proč? Když nebude záznam, tak tragedie jako by se nestala?  A další "frikulíni" se takhle budou snažit zviditelňovat?



neděle 9. dubna 2017

Curva senecta


  Před mnoha lety, před sametovou revolucí, přesněji v roce 1988 jsme v našem Ústavu dávali hru Suchého a Šlitra Šest žen Jindřicha VIII. Pěkná hra, na operetu, kam byla zaškatulkována, nezvykle moudrá. 

  Tenkrát režisér Zdeněk Boubelík pozval na premiéru Jiřího Suchého - a on skutečně  přijel. Přijel dříve, v termínu neměl čas, ale natočili jsme s ním rozhovor o divadle a o tom, kdy by měl člověk přestat pracovat, protože je už starý. Tak se stalo, že jsem měl tu čest poobědvat s legendou. Suchý byl už tehdy pevně přesvědčený, že pokud člověk udrží myšlenku a dokáže vstát z postele, měl by něco užitečného dělat. Odpočívat prý může později, v rakvi. Hledal jsem ten rozhovor ve videoarchivu, ale jaksi není k mání. Tenkrát se točilo na kazety VHS a rozhovor je asi přilepený k nějaké inscenaci a unikl digitalizaci.

   Vzpomněl jsem si na ten rozhovor, když mi jedna dávná přítelkyně, herečka,  poslala článek z pera Jiřího Suchého, dnes staršího o bezmála třicet let. Při prvním přečtení se mi zdál trochu ublížený, ale pak jsem si uvědomil, že pan Suchý popisuje přesně to, co zažívám občas sám. 

  A tak jsem se rozhodl, že ho vyvěsím pro vaši potěchu i tady. Visí už nejméně na dvaceti webech. Pokoušel jsem se s panem Suchým domluvit, zda to dovolí, ale nenašel jsem na něj spojení, ba ani originální článek. Jedině na webu jeho bratra Ondřeje jsem se ubezpečil, že je to opravdu psal Jiří Suchý.

   No nic, vyvěsím to i bez jeho výslovného povolení, protože slova jsou to moudrá a je jasné, že bych to v  žádném případě nenapsal lépe. Pokud se to pan Suchý domákne, požádám ho o dovolení dodatečně. Jak jsem ho poznal, tak to na 99,9 % dovolí.

Jo - a ten tehdejší oběd v Atomu zaplatil náš pražský host. Nedal jinak.  

neděle 2. dubna 2017

Chvála obyčejnosti...

  Tak Špinarka to má taky za sebou. Měla pohřeb, který by ji mohl závidět kdejaký potentát. V TV to byla včera první zpráva. Prý přišlo čtyřicet tisíc smutečních hostů.  Bez toho, že by je někdo nutil nebo že by z toho měli jakýkoliv profit. A nosili k rakvi růže. Velké kytice růží. Někteří z dlouhého čekání zkolabovali, odvezla je sanita, ale vraceli se i z pohotovosti zpátky do fronty před krematoriem.

pátek 31. března 2017

Začíná jaro...















  Jo jo, už pěkných pár dní máme jaro. Dneska bylo dokonce tak horko, že jsem se zapotil i v tenké košili. No co - brblali jsme, když bylo zima, tak teď máme teplo. Teploučko - až nepřirozeně.







Na jaro reagují různí tvorové různě. 

   Třeba zajíci, kteří tady žijí mezi věžáky se začínají honit. Komické je, že přes relativně velmi frekventovanou cestu přebíhají v době, kdy nic nejede ale hlavně - a to prostě nechápu - používají zásadně přechody pro chodce. Zebru. Tedy v noci, kdy tam žádní chodci nechodí. Viděl jsem to několikrát a není to tedy náhoda, ale nějaký novodobý zaječí zvyk. Stejně nechápu, jak tady ti zajíci mohou žít a dokonce mít mladé. Tráva tu v zimě není - je pod sněhem, nebo je uschlá. Lidi sice krmí ptáčky, ale krmit zajíčky jsem ještě nikoho neviděl. Pobíhá tady spousta psů různých velikostí, mnozí bez vodítka. A když dopoledne jdu do Ústavu, jeden nebo dva zajíci se klidně pasou za plotem výpočetního střediska a na psy na druhé straně plotu se dívají dost výsměšně. Psi se mohou strhat a zajíc i- nic. Hluboký nezájem. 
   Divím se, že je v noci nějací ti "volnoběžní psi" nevyčenichají a neproženou. Nebo možná ano, ale na vlastní oči jsem to nikdy neviděl.  

   Dneska mladé holky poprvé ve velkém odložily kabáty a chlapi, hlavně ti starší, začali narážet do kandelábrů. Ti mladší taky, ale ti proto, že cosi psali nebo četli na svých chytrých telefonech a tabletech. Boule měli sice stejné, ale příčina byla jiná. 
    Protože už to pomalu vypadá, že bych mohl ze sklepa vytáhnout svou motoběžku a vyjet směr Sudety, tak se můj zaměstnavatel rozhodl, že mě pořádně zaměstná. Za březen jsem odpracoval téměř dvojnásobek toho, co mám ve smlouvě. Doufám, že mi to nezaplatí a já budu mít volno a tím pádem šanci na pár dnů v kuse vypadnout do výšky 700 metrů nad mořem.

   Na naši Astru má jaro taky silný vliv. Maluje a kreslí. Měl jsem ten její nejnovější obrázek vyvěsit už dávno, čekal jsem, že k němu Astra přičiní pár slov, což neučinila  - ale  potom jaksi nebyl čas a tak se stalo, že mi zmizel "kajsik" v hloubi počítače a protože jsem už zapomněl, jak jsem ho nazval, tak nebyl k dohledání. 

   Až dneska, když jsem chtěl pokorně psát Astře, ať mi ho pošle ještě jednou, tak jsem si vzpomněl, že by mohl být v poště. Byl tam a tak ho vidíte. Já mu říkám "Jarní Baba" protože kvete. Možná že mu Astra dala jiný název - pokud ano, může mě opravit. 

   Osobně nemám jaro moc rád. Ozývá se mi páteř a to mě omezuje a ser...   ...seriózně se pak nedá fotit. Navíc s blížícím se výjezdem musím urychleně dovyvinout blinkry na svou motoběžku - koupil jsem sice hotové z Číny, ale jsou tak mizerně udělané, že by upadly na prvním větším výmolu. 

  A že jich v Sudetech po zimě bude! Bez děr zůstanou pouze strategické silničky, které tam vybudovala československá armáda na konci třicátých let minulého století, aby je vzápětí převzali Hitlerovic hochům, kteří  je ještě vylepšili. Jsou uzounké, v mapách jsou vedené jako lesní cesty, ale jsou geniálně vedené po úbočích, takže se po nich může pohodlně jezdit i náklaďákem. 

   Nebo na motoběžce - protože je tam sice zákaz vjezdu automobilů a motocyklů - ale vjezd bicyklů zakázán není. A motoběžka je před zákonem pouze "koloběžka s pomocným motorem" a tedy se na  i pohlíží jako na jízdní kolo. Takže se tam mohu prohánět dle libosti, jen musím dávat pozor na protijedoucí lesní stroje a náklaďáky, kteří mají taky výjimku. Co mě ale fascinuje nejvíc je fakt, že 80% z těch silniček má povrch v perfektním stavu. Ne moc rovný, ale zcela bez děr a výmolů.  Běžné silnice mezi Krnovem a Zlatými Horami se už za dobu, kterou pamatuji, tj. nějakých šedesát let,  generálně opravovaly asi třikrát. A už se na nich zase dělají výtluky a budou je muset opravovat. Jak se říká "už to nie je ten kvalitný predvojnový materiál". Nebo je to možná tím, že po nich projede za rok tak třicet aut a dvakrát moje motoběžka, zatím co po státních projedou za rok desetitisíce aut.

   No nic, už musím zastavit ten svůj ústní průjem. Obdivujte "Jarní Babu" - tedy pokud se vám líbí a v tom případě to napište do diskuze. Astra chtěla obrázek vyvěsit jen tak, ale jako majitel blogu přece musím dbát, aby si mé příspěvky zachovaly nějakou fazónku. Takže jsem sepsal, co jste právě dočetli. 


A pánové - zítra dejte pozor na kandelábry!



pátek 10. března 2017

Astra hlásí....




Vážení pánové, milí chlapci.



   Opět přicházím s výplodem dalšího " druhého semestru" malovacího kurzu, který pilně navštěvuji. Je to čím dál tím víc fascinující. Člověk nejen sleduje svoje vlastní pocity a fantazie, ale při prohlídkách děl ostatních patlalů se dá přijít na tolik záhadných a zajímavých lidských vlastností. Většina lidí u malířského stojanu se proměňuje v osobnosti, které zálibně hledí na většinu záhadně rostoucích kopii vzácných umělců. (Já to tak nemám, předlohu nepotřebuju, tu mám v hlavě, pracně vydřenou za bezesných nocí, a matlám díla u stolu. Je pro kreslení příhodnější).