Už na mě čeká tam, za černou mlhou. Čeká trpělivě protože ví, že za ním i ostatními kocoury zanedlouho přijedu.
A budeme si pak spolu hrát na zelené trávě pod modrým nebem s bílými obláčky.
Umřel před chvílí. Napil se mlíčka a pak si tichounce lehl na bok. Druhý kocour najednou začal mňoukat tak, jak to nikdy předtím nedělal. Divně, tázavě, poplašeně. Šli jsme se podívat co se děje a Šiva už nedýchal. V přivřených očích měl mír.
Poslední dobou se rád mazlil, spal skoro každou noc pevně přitisknutý k mému boku. Když jsem se v noci náhodou probudil, díval se mi zblízka pozorně do očí. Jako by tušil, že mu už tady moc času nezbývá. Nebo to věděl?
Bude nám moc chybět, než se vydáme za ním přes temnou řeku.
Šivínku!
Ostrava 25. listopadu 2016, těsně před půlnocí