|
foto: i-dnes
|
Pozoroval jsem dnes v TV pietní shromáždění na památku událostí před Čs. rozhlasem na Vinohradské 12, které se udály před dlouhými padesáti lety. Pochopitelně se celé akce opět zmocnili politici - jako skvělé příležitosti se zviditelnit. Je to pochopitelně špatně - promluvit měli pamětníci, ne lidé, kteří byli dětmi nebo ještě vůbec nebyli na světě.
Ale budiž - zabránit se parazitování "věrchušky" na událostech, na kterých neměli žádnou zásluhu se asi nedá. Nejsem asi sám, komu to připadlo krajně nevkusné. Ostatně jako skoro vždy, když se někde objeví nějaký politik a začne "řečňovat".
Ale vrchol nevkusu začal až v okamžiku, kdy se vzpomínkové shromáždění proměnilo v hlučný protest proti předsedovi vlády Babišovi a předsedovi Sněmovny Vondráčkovi. Pískáním a výkřiky "Fuj!" a "Hanba!" památku sedmnácti mrtvých ze srpna 1968 pražská kavárna uctila opravdu důstojně, to se musí nechat. Díval jsem se do tváří mužů a žen středního věku zkřivených nenávistí a vzpomněl jsem si na fotografie německých fanatiček, kterým se říkalo "eskadry hysterek", které působily při projevech Vůdce, Adolfa Hitlera. Stejná míra hysterie, stejné grimasy.
Jedenadvacátého srpna 1968 jsem sloužil v Liptovském Hrádku. Byl jsem voják už "celých" 21 dní. Tedy bažant. Naše četa měla ten den službu v kuchyni na škrábání brambor. Naši poddůstojnící nás vzbudili o půl páté ráno. Bylo nám divné, že nekřičeli, jak bylo během přijímače zvykem, ale mluvili tiše, téměř šeptem. A leskly se jim divně oči.
A pak nám to řekli. Ve sklepě pak bylo slyšet jen škrabky a žbluňkání brambor do kýblů. Pražské jaro skončilo, to jsme tušili. Taky nám to potvrdili učitelé, "furťáci", hned to dopoledne, kdy jsme na učebně neprobírali základy radiolokace, ale na malý tranzistorák poslouchali vysílání pražského rozhlasu. Když pustili státní hymnu, všichni se v učebně postavili. Povelu nebylo potřeba. Bylo nám na blití.
Přesila vojsk Varšavské smlouvy byla tak obrovská a naše armáda tak zoufale nepřipravená, že vojenský odpor by byl sebevraždou. Protesty ve světě byly mírné - co bylo "Západu" po nějakém Československu. Ať si to vyřídí východní blok sám.
Už na podzim se ale začaly dělat politické prověrky. Hodně důstojníků odešlo, hodně jich bylo vyhozeno. Tříbila se morálka, slušnost. Brzy bylo jasné, kdo je kdo. Kdo je zrádce, kdo jen posera a kdo má rovnou páteř. Začala celonárodní schizofrenie, ve které jsme pak žili až do roku 1989.
Neveselé výročí, ale přece jen za vzpomínku stálo,. Pokud jsem bydlel v centru a v bytě jsme měli dvojitá okna, večer 20. srpna jsme v každém okně zapálili svíčku. Jen tak pro vlastní pocit. Nebyli jsme sami, Ostrava vypadala ten večer trochu jako o Vánocích. Ale každým rokem těch svíček ubývalo. Lidé ztráceli naději, že se něco může změnit.
Dnes se toho zmocnila nikým nezvolená "pražská kavárna" a z výročí okupace udělala svátek neskutečné animální nenávisti. Babišovi zase přibude pár voličů.
President Zeman správně vytušil problém a nedostavil se. Měl recht. Bylo by to jistě ještě horší, ještě trapnější. Nějak se mi vybavily Wolkerovy verše z básně U rentgenu:
"... a nejhlouběj, chudý, vidím nenávist!"
foto: i-dnes
Jenže ti, co tam pískali a řvali nevypadali jako chudí.
== II ==
V té záplavě nenávisti, lží a hysterii jsem zasledoval tiskovou konferenci s řidičem kamionu, který v Janově spadl z mostu - a přežil. Poslechněte si to celé - tohle je podle mě ten obyčejný a slušný člověk. Sympaťák.