Poslední slova

   Tento text zapsal před svou smrtí Steve Jobs, jeden z nejbohatších mužů této planety (zakladatel počítačové firmy APPLE, jeho jmění je odhadnuto na 8,3 miliardy dolarů. Zemřel na rakovinu slinivky ve svých 56 letech.

Osm tramvajových zastávek cestou k věčnosti....

 Napsala Astra     

   Je to - jako bych se procházela svým životem. Nastoupím téměř u domu.Je májová neděle dopoledne. Fičí studený vítr a přináší od severu hory mraků. Je mi zima, málo jsem se oblíkla, ale vracet se nebudu, v životě to nejde pořád se vracet. Musím vydržet.

Ostragen

Cyp na zdi.
 (Neznámý sprejer u dolu Hlubina)

Psali teď před pár dny v novinách o velkém objevu. Vědci zjistili, že my Ostraváci máme na rozdíl od Pražáků navíc jeden gen. Ten nás prý činí odolnějšími proti smogu. Kdyby se zeptali mě, nemuseli vůbec složitě bádat. Já o tom genu vím odjakživa.

A navíc, že funguje nejen proti smogu. Jsme prostě evoluční genoví mutanti. 

O komunikaci

   Nastoupila jsem do tramvaje a posadila se proti staré paní. Někdo se chtěl něco zeptat řidiče, ale ten je uzavřený ve své kukani. Vzpomněla jsem si, jak dříve v tramvaji sedával průvodčí. Mohlo se ho ptát na cestu, přestupy a vůbec jenom s ním mluvit. Stará paní mi něco říkala. Chtělo se jí povídat. Všimli jste si, jak staří lidé navazují hovor? Většinou ale nemají s kým.

Je čas

„Je čas. Ve tvých hodinách zbývá poslední padající zrnéčko písku.“ 

„Kdo jsi?“

„Jsem,“ krátce se zamyslel. “ Řekněme, že účetní.“

„Ten, který...?“ 

„Ano. Účetní tvého času, vlastně...času každého z lidí“

„Ale proč už teď, právě teď?“

„Tvůj čas si vzali jiní.“

„Jací jiní?“ 

Šumavské pastorále

foto St. Kocour

Šumavské pastorále

Raníčko mlhavé na blatech bludičky

Kam oko dohlédne ztrácí se chodníčky

Kam oko dohlédne zem stříbrem se odívá

Poň bosá děvečka pro chleba chodívá

Pro chleba krajíček tenký jak pavučí 

Za těžkou robotu v cizáckém područí 

V chatrné sukničce vlásky jak uzlíček 

Pověz mi děvečko kde je tvůj hošíček 

Hošíček za horou za horou dalekou 

Páni mu slíbili košilku bělostnou 

Košilku bělostnou s radostí ve tváři 

Až si svou děvečku povede k oltáři 

Na bílé košilce červenou růžičku 

V barevném kabátě po boku šavličku 

Pospěš si děvečko už hrají mu dudáci

Hosté se scházejí vždyť jsou to vojáci 

Za horou dalekou den se už vytrácí

Košilka bělostná růžičkou krvácí

Pospěš si děvečko slyš trubky volání

Kůň vraný s hošíčkem po poli uhání

Marné je volání 

Nejede pro tebe 

Nese ho ke hvězdám 

Nese ho do nebe

Schumacher, 16.11.2011

Pršlavé dopoledne

Astra

   Vypravila jsem se hned zrána a po včerejším nádherném dni v dost ukrutném dešti do VZP, kde jsem hodlala získat zpátky prachy za vakcinu proti chřipce. Inzerují, že osobám starším 65.let vakcinaci proplácejí. Měla jsem ale ušlechtilejší důvod, co mě tam lákal.Na dalším rohu té VZP budovy (která zabrala pro svoji činnost nejkrásnější kino Flora v Praze - na Vinohradech, kde jsem trávila svoje pohnunté dětství) - stojí rohový činžák.

O lidech unavených životem…

   Pro obě zdejší hvězdy a Jakuba i Pedra

   Tenhle text není můj. Poslala mi ho známá, herečka. S tím, že jí ho taky někdo poslal, ale že se jí moc líbí. Že by ho hned podepsala. 
Přečetl jsem a pomyslel si totéž. Trochu jsem prohledal net a zjistil, že kopií toho textu jsou snad stovky. Má ho na svých webech spousta bloggerů. Někdy kopie celého textu, jindy jen citace. 

Chtěl jsem někoho požádat o dovolení jej vyvěsit, ale nenašel jsem autora. Přesto ho vyvěšuji. Protože se v tom textu vlastně píše i o mě. Kdy mě až infarkt upozornil, ať "uberu páry". Ubral jsem. A udělal jsem dobře, dokonce ta příšerná únava zmizela. 
Když jsem nahradil postoj "nechci, ale musím" přesvědčením, že "chci a mohu".

Kdyby se skutečnému  autorovi nelíbilo, že to tu visí, nechť se ozve. Omluvím se mu a stáhnu to.  

Stroj času

   Prý se z kauzálních důvodů nikdy nebude moci cestovat do minulosti. Protože by se jakoukoliv, byť i nepatrnou změnou mohla změnit naše současnost a tím třeba i naše možnost do té minulosti cestovat. Dobře tedy, nebudeme nijak do minulosti zasahovat, jen se tam podíváme. Myslíte, že je to nemožné?

O balení

    Musím se pochlubit - balit opravdu umím. Balím dobře, na několik způsobů, s profesionálními výsledky a dokonce snad i umělecky. Mých služeb z oblasti balení se celá léta dožadovali a stále dožadují nejen kolegové a přátelé, ale i kolegyně a rodinní příbuzníci. 

   Tomu, neváhám říct umění, jsem se naučil v sedmdesátých letech minulého století, kdy jsem sloužil v jedné (nyní) zahraniční armádní destinaci - v Liptovském Svatém Mikuláši. Podhorské městečko, průmysl veškerý žádný, jenom Kožiarské a Drevárské závody - rukavičkářství a výroba dýh. Chalani odjížděli za prací většinou do havírny v Ostravě a potenciálních ženichů nebylo dost. Jen velká vojenská posádka v městě a druhá v blízké vesnici Liptovský Peter.  

Trocha poesie...

Měl jsem sen...

Když chodím přes výpadovku a železniční trať po lávce
 pro pěší, mohu uvidět tenhle ostrov ve vzduchu,
nainstalovaný na krytu pouliční lampy.
Kdo ho tam přilepil a proč nevím...

   To není řečnický obrat, ale skutečnost. Abych byl přesný, bylo to 10. srpna 2002 v 17:50, když jsem  po probdělé noci a náročném dni usnul na gauči s obrovským, ale nesmírně hodným britským kocourem Damiánem, uloženým podél mé levé ruky.    Kocouři jsou vůbec skvělý prostředek na usnutí - lepší než jakékoliv prášky. Teplý, měkký tvoreček a tiše si vrní. Málokdo odolá tomu pozvání do jiného světa. 

   Sny si zapisuji už delší dobu - někdy od roku 2000. Zjistil jsem totiž, že si po úplném probuzení pamatuji ze snu často jen to, že byl zajímavý. Takže abych se dozvěděl, co mi mozek provádí, když spím, dal jsem si na psací stůl sešitek a tužku. A hned po  probuzení ze sna, třeba i uprostřed noci si tam naškrábu několik bodů. To mi stačí,abych si sen poměrně přesně vybavil i po několika dnech, kdy si ho zapíšu do počítače.   

   Snů mám zapsáno několik set a sám se divím, jak pestrý je ten můj svět v nevědomí. Aby z těch příhod měl užitek i někdo jiný než já sám, tak tady občas pár takových zápisků ocituji. Jsou autentické, jenom z nich vypustím jména osob, mých blízkých a kolegů. Třeba by se zlobili, co všechno se mi o nich zdálo.

Jeshitové a hysterici

   Snídal jsem dneska svou kávu a obvyklý chléb se sýrem a jako obvykle poslouchal rádio. Radiojournal. Nepřetržitý proud zpráv a hudby jak říkají. Dobře, máte přátelé dvacet minut, další příležitost už rádiu ten den nedám. Ticho léčí. Ale místo zpráv tam dneska vyprávěli vtipy o poslancích za TOP 09, že prý chtějí presidentovi odejmout nějaké benefity. Jasně, o TOP se už moc nemluví, je třeba se jakkoliv zviditelnit. Když jsem se po obědě vrátil z Ústavu, zapnul jsem si internet A ona to byla pravda a ne nějaký vtip..

Pan "kníže" Karel Schwarzenberg hovoří jako obvykle ne moc srozumitelně, leč moudře. Nicméně TOP 09 (s podporou Starostů) se pozvolna propadá ve výzkumech veřejného mínění.  A to tuhle partu značně znervózňuje. ANO si voliče koupila za pár koblih, ČSSD to zkouší zvyšováním mezd a důchodů a TOP 096 je pomalu ze hry venku. Nemá čím by se zavděčila

Tempus, time, doba - tedy čas

Jeseníky, 6. října 2014

   Sedím ve svých milovaných Sudetech na chalupě u počítače, občas přihodím do kamen polínko ze smrku, který tu před třiceti lety vůbec nebyl a přesto stačil vyrůst a začít se nebezpečně naklánět nad naši dřevěnici a proto jsme ho museli porazit. 
Ta chalupa má na trámu krovu vytesáno švabachem   Alois Miller - A.D.1848. 

Rec & Play

Mostar 1977.  Původní středověký most. To bylo dávno před válkou.

   Nebude to (jenom) o věku prstovém čili digitálním. Bude to o neochotě lidí zažívat všechno co možná nejlživěji. Už delší dobu se nepěstuje realita. Jenom její záznam, otisk. Všiml jsem si toho už před mnoha lety v Benátkách, kde jsem byl shodou okolností ubytovaný. Američané a Japonci se nedívali po starých palácích. Oni je jenom svými přístroji vyfotili a nafilmovali a hned běželi dál. Patrně s tím, že se na všechno podívají později v klidu doma.

Ite, missa est!

Autor: Pedro

Pokračování článků "Teplické Fukušimy" a "Ještě jednou teplické Fukušimy"

(1)  Částečný pohled na Náměstí Svobody.
Vlevo Fontána, vpravo Galerie

           Tak se Tepličané konečně dočkali - 14. března bylo naproti zbrusu novému nákupnímu středisku Fontána na Náměstí Svobody otevřeno další nákupní megacentrum - Galerie (obr. 1). Nachází se na jižním okraji náměstí, na místě zlikvidovaného obchodního domu Prior. Obří objekt Galerie kromě místa po Prioru navíc zabral i prostor po obchodním středisku mezi Alejní a Zelenou ulicí, včetně parkoviště a parčíku za Priorem směrem ke zpustlému objektu bývalého OV KSČ (viz foto 2 ). 

Nepřišel...

Stála tam pod lampou, kousek od slavnostně osvětleného Obchodního
Centra Nová Karolina, den před Štědrým večerem a nevěřícně koukala na displej. 
Nevím, o tam bylo  napsáno, ale napadlo mě, že ji píše ten její, že už její není.
A tak jsem si ji vyfotil.

Všichni dobří rodáci aneb nacisté, židé a hlupáci

   Jsou momenty, kdy se židům nevýslovně divím. Jak říká jeden člen obecního zastupitelstva ve Vratislavicích „Ve chvíli, kdy ve Vratislavicích vznikl památník Ferdinanda Porsche, tak se zvedla obrovská vlna nevole v židovské obci a také mezi lidmi, kteří zažili válku. Vznikla petice na likvidaci památníku  slavného rodáka se  130 podpisy". V stejnou dobu vznikla i protipetice pro zachování muzea F. Porsche. Asi 1 100 podpisů. Nicméně cedule s nápisem, že se zde narodil "nějaký Ferdinand Porsche" byly tento týden sundány. V reakci na to byly odvezeny luxusní automobily Porsche, zapůjčené firmou pro zdejší muzeum slavného rodáka. Už nebudou nikdy vráceny zpět. Za pár dnů už nikdo nebude vědět, že v jakýchsi Vratislavicích proběhla  nějaká kauza "Porsche". Ani o tom, že nějaké Vratislavice existují. A jedeme dál, k nicotnosti a až rodové nenávisti. Doslova až za hrob - Ferdinand Porsche je už dlouho po smrti. Kdybychom byli "spravedliví", museli bychom odstraňovat památníky na kdekoho. Kdekdo se někdy stal "neopohodlným". Ale po čase se zase stal docela přijatelným nebo dokonce adorovaným - aniž by se na jeho životopisu cokoliv změnilo. T.G.Masaryk - například.   

Ještě jednou teplické Fukušimy

Zaslal PEDRO

Kocouří úvod:

Koksovna Karolina cca 1978 z okna mého bytu

Totéž místo ze země - a o 35 lety později

     Já sice nemohu tvrdit, že ostravská "Fukušima" něco zničila - na jejím místě totiž stávalo uhelné prádlo a koksovna Karolina - nic hezkého, pokud nejste lokálpatriot. Já na to dvě desítky let zblízka koukal z okna mého bývalého bytu. Ale je lépe koukat na soustavu oplechovaných krabic, teď na Vánoce ověšených desetitisíci LED diodami, než se dívat, jak denně vytlačují z baterií žhavý koks a jak na něj pumpují vodu a hašený koks prská, až vám menší kousky, unášené sloupem páry bubnují do oken. Jen jednou, poprvé, jsme tohle divadlo pozorovali otevřenými okny (z otevřených oken, ať má Schumacher radost) a pak uklízeli celý byt. Pak jsme dávali přednost pozorování ne zas tak nezajímavého divadla přes sklo. Jakmile zazvonil poplašný zvonec, že se začíná vytlačovat, běželi jsme se ženou, ne k čerpadlům, ale k oknům, zavírat. V "Městě na Severu" ona (rajská) Fontána, i když je méně šeredná než naše "soukrabicí" (podle vzoru sousoší) asi napáchala více architektonické škody. I když mi připomíná nějakou školu nebo úřad z šedesátých let. V takové Ostravě - Porubě by se asi ztratila. V Teplicích na náměstí se ale vyjímá jak...

Ale nač být sprostý.

Teplické "Fukušimy"

...aneb Goethe a Beethoven

Napsal Pedro

    Tak se nám architekt Adam Gebrian rozjel podívat se na hojně kritizovanou ostravskou Fukušimu (Forum Nová Karolina). A na rozdíl od mnoha jím dříve zkritizovaných developerských projektů se mu tento soubor staveb docela líbí.  Rozhodně k Nové Karolíně není zdaleka tak kritický, jako náš Starý Kocour. A já jsem zvědavý, zda se nám pan Gebrian po dokončení výstavby a uvedení do provozu rozjede podívat se i do Teplic - na v současné době dokončované "teplické Fukušimy"- na nákupní fóra Galerii a Fontánu.