Ke svobodě slova

Zpátečníkovi i dalším

   Nadatlil jsem na Šumaváka pár slov. Trochu víc než pár, ale nechce mi je přijmout. Prý jsou duplicitní. Takže aspoň takhle, abych neměl pocit, že jsem si opotřebovával novou klávesnici zbytečně...

O ublíženosti

   Jsou mezi námi. Ublíženci. Ti si stále pamatují veškeré křivdy, domnělé i skutečné a neopomenout je všem v okolí připomínat. Je asi dost velká výhra se toho postoje k životu zbavit. Židé to dělají pořád. Pořád si uvědomují, jak jim svět ublížili, které křivdy jim za ta dlouhá staletí existence židovského národa způsobil a které křivdy by jim ještě způsobit mohl. Když jim dáte přílažitost tak "skuhrají". Ale i tak žijí plný život, ten pocit ublížením jim nijak nevadí v tom, aby byli aktivní, spokojení a šťastní. Horší je, když ublíženost postihne góje.

O demokracii

Malé nedělní zamyšlení . (Nepovinné!)

T. G. Masaryk   foto František Drtikol.

   Pokládám pošetilé očekávat od vlády průměrného "všeholidu" nadprůměrný výsledek. Nemám z toho radost, ale nelze to změnit, je to nutný důsledek způsobu vlády. Základ naší civilizace, tak jako vývoj Homo Sapiens sapiens není "demokratický" v nynějším pojetí.

Už dost!

    Už mě nesmírně otravují zprávy a nekonečné a hloupé diskuze o politice tuzemské i mezinárodní . Obsáhlé fundované rozbory situace, které by se daly shrnout nanejvýš na půl stránky textu. Hádky odborníků v tom nebo onom oboru, vyfutrované citacemi, často ze stejných zdrojů, jen jinak použitými. Barvité diskuze o jídle, jak ho přesně  uvařit a co to v tom nebo onom gurmánovi probouzí. Kritiky filmů, knih nebo muziky Kde je podstatné na čemkoliv najít co nejvíc chyb a tak ukázat svoji vzdělanost a neoblomnost. Nadšené řeči bohatých přerostlých kluků o autech, hodinkách nebo HiFi technice. Reporty amatérských cestovatelů, kteří navštívili spoustu zemí a spoustu poutních míst, které před nimi navštívili miliony jiných lidí a jejich zcela originální fotografie, které před nimi pořídili ty miliony jejich předchůdců, které se liší jenom obličejem autora selfie. Politická rozhodnutí, která jsou vedena hlavně snahou vytvořit konflikt, kde budou moci dodávat své zbraně aby se jimi vzájemně zabíjeli jiní lidé, daleko od sídel oněch politiků a zbrojařů. Populární písně, kde nezáleží na ničem, jen na tom, kdo je zpívá, kolik má skanadálů  a co má sobě. Politici, kteří se snaží hlavně něco najít na ty druhé a nabít tím svoje sračkomety. Bulvár, který se tím živí. nekonečné soudy, které živí právníky. Ubohé a ublížené lidičky, kteří prohrají svůj majetek nebo utráceli nad své možnosti a pak skuhrají před objektivy TV kamer, že přicházejí o střechu nad hlavou. Režiséry, kteří žalují jiné režiséry, že jim ukradli nápad, který oni sami předtím ukradli někomu jinému jenže se na to nepřišlo. Důchodce, kteří jsou tak spořiví, že stráví poslední roky života sháněním něčeho, co je levnější než jinde. Mladé budovatele nového světa, progresivisty, kteří nevědí zhola nic o tom, co se událo předtím, než je napadlo změnit svět. Zachránce planety, kteří se se lepí vteřinovým lepidle k silnici nebo svlékají do spodního prádla, aby donutili ty ostatní šetřit životní prostředí,. Zelené činovníky, kteří létají soukromými tryskáči na konference, kde varují svět pře rozmařilostmi aby nenastalo oteplení planety. Lidi s psychickými potížemi a nějakou sexuální úchylkou, kteří nahlas křičí, že jim majorita nesplňuje dost rychle jejich minoritní požadavky. Náboženské fanatiky, kteří hodlají pozabíjet všechny, kteří nevěří v jejich Boha. Spisovatele, kteří píší knihy, kterým nerozumí nikdo jiný než oni sami a obviňují své čtenáře z naprostého ignorantství. Břichaté pijáky piva, kteří, nemohou-li do hospody, jsou zdrceni a považují to za hanebné omezování své osobní svobody a hospodské, kteří je v tom podporují, protože nemají tržby. Fotbalisty nebo jiné sportovce, kteří si myslím, že mají pro lidstvo takovou cenu, za jakou jsou prodáváni a kupováni a taky jejich fanoušky, kteří o tom rozhodují svou návštěvou toho nebo onoho stadionu a kteří se před nebo zápase do krve porvou. Samozvané myslitele, blogery kteří na ve svých článcích kritizují všechny nepravosti světa aniž by věděli, co by se s tím mělo nebo dalo udělat. Mladé lidi, kteří nemají děti proto, aby mohli dostudovat, podívali se do celého světa a dobrali se nějakého majetku a kteří ve stáří pláčou, že o ně nikdo nemá zájem a že umřou v domově důchodců bez toho, že by někomu chyběli. 

    Jenže i kdyby něco nebo někdo téměř vyhubil lidstvo, chovaly by se ty zbytky se už po několika staletích úplně stejně. Znovu by objevili technologie, které by jejich první generace nedokázaly nejen vytvořit, ale ani používat ty, které zůstaly. Objevovali by znovu zákonitosti světa, které už byly dávno objevené a když by přišli na to, že objevují známé věci, podivovali by se upřímně nad vyspělostí předků. Lidé by se množili, což je základem přežití druhu, ale společensky by začali opakovat známé schéma. Nemohli by jinak, pocházíme z opic. A kdo strávil dostatek času pozorováním primátů, nemůže si nevšimnout, že všechno podstatné už lidoopi objevili. Boj o moc, podrazy, prostituci, spojování se proti nepříteli ve vlastní tlupě. Svržení vládce a  po lítém boji ustavení nového. Jediné co jim chybí je zřetelnější řeč, písmo a technické vymoženosti. Kdyby oni byli tím základem nového lidstva, trvalo by to sice statisíce nebo miliony let, ale dopadlo by to zase stejně. Ééch, dubínuška...         

Ona vlastně ta Planeta opic není SF, to je docela pravděpodobná dystopie. 

 Není to třeba tím, že už žiju příliš dlouho?

... a přijde zase slunce.

  Dneska dávám mnou okupovaný kyberprostor zcela k dispozici panu Vlastimilu Vondruškovi, neb mi mluví z duše, mnohem líp než bych to dokázal já sám. 

Mám doma několik jeho knížek a už dávno jsem zjistil, že máme podobné uvažování. Je příjemné zjistit, že nejsem až takový exot, za jakého mě někteří považují, protože se odmítám účastnit všeobecného brblání a nadávání. Kdekoliv. To stejně slouží jemnom k vzájemnému ujišťování, že je všechno špatně a ke sdílení "blbé nálady" jak pravil kdysi dnes již klasik Václav Havel, několikanásobný president Kotlinky. 

Tenhle fejeton mi loni unikl a možná nejsem sám. Tak tady je.

A tak tu žijeme.

 

  O cenzuře nejen na síti jsem přemýšlel mockrát. Je to jako s těhotenstvím. Nemůžete být "trochu těhotní". Pokud stanovíte nějaké mantinely, pravidla tak vám přece musí být jasno, že se vzápětí budou sofistikovaně či méně sofistikovaně porušovat  a napadat. Že to musí být jinak, protože..

O kyselých prdelích

 

    Lidem, kteří jsou neustále s něčím nespokojení, kteří mají pocit, že jim stále někdo nebo něco ubližuje a že všechno stejně špatně dopadne se říká správně pesimisté. Pokud ten svůj stav neprojevují na venek, stávají se depresívními a končívají v péči psychiatrů nebo se sami dobrovolně "zrakví" - spáchají sebevraždu. Pokud se o ten pocit nezbytně musí podělit s okolím, říkáme jim tu, v kraju razovitem, "kysele prdele".

   Pokud se navíc snaží tenhle tento svůj postoj přenést na druhé, "ať si taky užijí" máme pro ně jiný výraz - "zaškvary". Těm znechucování života jiným někdy dokonce pomáhá - když vidí, že jiní jsou na tom stejně špatně nebo ještě hůř, tak jim to zlepšuje nákladu. Ne na dlouho. 

   Je to vlastně životní postoj, který se nedá jen tak změnit. Někdy je uvnitř takového člověka normální sangvinik, kteý takhle jedná proto, aby mu nikdo nekazil náladu - on je tím, kdo je mrzutější a agresivnější a tím pádem se takovou maskou vlastně chrání.

   Nemám pesimisty rád, snažím se s nimi nedostat do jakéhokoliv kontaktu - on ten postoj je tak nějak nakažlivý. Inkubační doba je jen pár minut. Dobrá nebo špatná nálady na skutečnosti obvykle nic podstatného nezmění, jen otravuje svého nositele i jeho okolí. Události i život běží dál, jenom úhel pohledu je jiný. Znal jsem lidi, kteří si zachovali snesitelnou náladu i když jim lékař oznámil jejich brzkou a neodkladnou smrt. Chtěli si toho zbytku užit. A naopak znám lidi, kteří se škaredí na svět i když se jim vlastně nic neděje a čekají je dlouhá léta života. Ovšem otravného života s kyselou prdelí. 

   Prostě kyselé prdele jsou všude kolem nás a nelze se jim docela vyhnout. Pokud je takový jedinec váš šéf nebo kolega, je to špatné, am je isolace potřebná, ne-li nutná. Pokud je to váš manžel(ka), osobně bych volil rozvod.  Protože poslouchat každý den od rána do večera, jak je ten svět "zkurvený a na hovno" je deprimující a nakonec skončíte jako kyselá prdel taky.

   Nemyslím si, že by člověk musel jásat při každém probuzení a děkovat Prozřetelnosti, že dožil rána. Nebo se snad těšit, že jednu umře a že předtím ho začnou trápit neduhy stáří, tělo bude pomalu ale neodvratně slábnout a přestávat fungovat. Ale je třeba vzít na vědomí, že to tak je a jediná jistota života tkví v neodvratnosti smrti. Pro všechny, bez ohledu na materiální bohatství, společenské ostavení, vzdělání a rozhled. Úsloví "Musíme tam všichni!" je síce kruté - ale naprosto pravdivé. Liší se to jenom tím, jaká to smrt bude. Rychlá nebo pomalá, v osamění nebo s milými lidmi kolem. Obvykle tam nebudeme mít na výběr.

   Byly časy, kdy jsem se pokoušel takovým lidem jejich "blbou náladu" vymlouvat. Nikdy mi to nepomohlo, ten životní postoj je asi v hlavě napevno "zadrátovaný" a jakékoliv softwarové změny možné nejsou. I když - někdy se to povede. Obvykle poté, co takový člověk prožije něco opravdu krutého. Vymře mu rodina, vyléčí se z rakoviny, přežije havárii letadla. Často si až po tom zlomu uvědomí, že sice za pár let či desetiletí stejně umře, ale že mezitím může toho zbytku života užít jinak.

   Takoví "životem tvrdě prozkoušení" bývají vlastně skalní optimisté. Osobní zkušenost je v tom ohledu snad tím jediným, co dokáže to "zadrátování v hlavě" změnit. Pozoroval jsem to několikrát - a dokonce i na sobě. 

Tohle "pozitivitu" se snažím udržet i když mi už toho do konce až tak moc nezbývá.

 

Mohlo by taky být hůř. Mnohem hůř!!

Režisér Strach

 

   Jiří Strach, filmový režisér v rozhovoru pro přílohu Víkend  řekl, že "koronáč" je jen malým záhlavcem pro naši svobodnou společnost a že bude muset přijít něco pořádného, třeba válka nebo přírodní katastrofa, aby se společnost vzpamatovala a získala zpět trochu té potřebné pokory.

Luxus

  

   Na trhu je dostatek, ba přebytek zboží pro všechny vrstvy obyvatel. Můžete si koupit kvalitní boty za pár stovek i za několik tisíc. Liší se jenom tím, co je natištěno na kůži podrážky nebo jen na krabici. Taktéž třeba hodinky nebo HiFi zesilovač. Ve stejné kategorii, se stejnými vlastnostmi, stejnou trvanlivostí. Jenom značka je jiná. A cena.

Velká témata a hologram

KORONÁČ

   Tisk je zahlcen důsledky "pademiečky". Tisk, internet, rozhlas i TV má své téma, které převrací stále dokola, zve tam odborníky různých kvalit, politiky většiou "vládního vyznání" i běžné lidi. Když se vyberou jen ty vhodné rozhovory, lze dokázat, že si národ myslí naprosto cokoliv. Je to jen otázka výběru, co odvysílám a co smažu. Takže se spekuluje o tom, že soudy budou zahlceny žalobami na stát, že svými protiepidemiologickými opatřeními někomu omezil podnikání a způsobil škodu.

Výkřiky ze tmy

 
 

   Často užívaný  obrat. Těch hlasů je ale mnoho, je to přímo chorál. Ze tmy nebo  polotmy. 

   Postižených se ony výkřiky většinou nedotknou, buď je ani neuslyší nebo jsou pod jejich "rozlišovací schopnost". 

    Ovšem náhodné kolemjdoucí ta kakofonie otravuje, kazí náladu.

Svoboda?

Novoroční zamyšlení

   To slovo svoboda je totiž velmi tvárné. Gumové. Je totiž několik východisek svobody. 

Základ svobody je ve svobodné mysli. Mohu si myslet, co se mi zamane.

Pokud ovšem nechci své myšlenky někomu sdělit. Pak už je to svoboda slova, projevu. Tam už nastupují omezení – cenzura, autocenzura. A možné postihy, pokud mocnější s mými slovy nesouhlasí. Kdysi jsme říkali, že u nás je zaručená svoboda projevu, ale už není zaručena „svoboda po projevu“.

Poslední svobodou je svoboda konání. Ta bývá nejmenší, musíme totiž dbát na to, aby naše vlastní svoboda konání neomezovala svobodu ostatních. Tedy přizpůsobit se nějakému řádu, místně platnému.

Džihád mysli

     Islámský stát končí jako organizace, ale nikoli jako teroristická skupina. Obávaný scénář potvrzuje i dění v Mosulu. V osvobozených, válkou rozbořených částech města žije stále i množství civilistů. Ti teď dosvědčují, že se v jejich řadách pokoušejí schovat extrémisté.

Mohammed Sinan, tamní obyvatel, džihádisty schovávající se mezi civilisty označil za tikající bomby. „Jsou připraveni explodovat nebo zorganizovat řadu útoků proti místním,“ tvrdí Sinan. Místní se teroristy navíc bojí ohlašovat autoritám. Když prý spolu se sousedy čtyři radikály před měsícem nahlásil, tři z nich byli do týdne opět propuštěni na svobodu. „Možná bude někdo z nich vědět, že jsem je nahlásil já, a pak můžu přijít o život,“ popsal své dilema Mohammed Sinan z Mosulu.

(Lidové noviny)

Curva senecta

  Před mnoha lety, před sametovou revolucí, přesněji v roce 1988 jsme v našem Ústavu dávali hru Suchého a Šlitra Šest žen Jindřicha VIII. Pěkná hra, na operetu, kam byla zaškatulkována, nezvykle moudrá. 

  Tenkrát režisér Zdeněk Boubelík pozval na premiéru Jiřího Suchého - a on skutečně  přijel. Přijel dříve, v termínu neměl čas, ale natočili jsme s ním rozhovor o divadle a o tom, kdy by měl člověk přestat pracovat, protože je už starý. Tak se stalo, že jsem měl tu čest poobědvat s legendou. Suchý byl už tehdy pevně přesvědčený, že pokud člověk udrží myšlenku a dokáže vstát z postele, měl by něco užitečného dělat. Odpočívat prý může později, v rakvi. Hledal jsem ten rozhovor ve videoarchivu, ale jaksi není k mání. Tenkrát se točilo na kazety VHS a rozhovor je asi přilepený k nějaké inscenaci a unikl digitalizaci.

   Vzpomněl jsem si na ten rozhovor, když mi jedna dávná přítelkyně, herečka,  poslala článek z pera Jiřího Suchého, dnes staršího o bezmála třicet let. Při prvním přečtení se mi zdál trochu ublížený, ale pak jsem si uvědomil, že pan Suchý popisuje přesně to, co zažívám občas sám. 

  A tak jsem se rozhodl, že ho vyvěsím pro vaši potěchu i tady. Visí už nejméně na dvaceti webech. Pokoušel jsem se s panem Suchým domluvit, zda to dovolí, ale nenašel jsem na něj spojení, ba ani originální článek. Jedině na webu jeho bratra Ondřeje jsem se ubezpečil, že je to opravdu psal Jiří Suchý.

   No nic, vyvěsím to i bez jeho výslovného povolení, protože slova jsou to moudrá a je jasné, že bych to v  žádném případě nenapsal lépe. Pokud se to pan Suchý domákne, požádám ho o dovolení dodatečně. Jak jsem ho poznal, tak to na 99,9 % dovolí.

Jo - a ten tehdejší oběd v Atomu zaplatil náš pražský host. Nedal jinak.  

Začíná jaro...

  Jo jo, už pěkných pár dní máme jaro. Dneska bylo dokonce tak horko, že jsem se zapotil i v tenké košili. No co - brblali jsme, když bylo zima, tak teď máme teplo. Teploučko - až nepřirozeně.

Na jaro reagují různí tvorové různě. 

   Třeba zajíci, kteří tady žijí mezi věžáky se začínají honit. Komické je, že přes relativně velmi frekventovanou cestu přebíhají v době, kdy nic nejede ale hlavně - a to prostě nechápu - používají zásadně přechody pro chodce. Zebru. Tedy v noci, kdy tam žádní chodci nechodí. Viděl jsem to několikrát a není to tedy náhoda, ale nějaký novodobý zaječí zvyk. Stejně nechápu, jak tady ti zajíci mohou žít a dokonce mít mladé. Tráva tu v zimě není - je pod sněhem, nebo je uschlá. Lidi sice krmí ptáčky, ale krmit zajíčky jsem ještě nikoho neviděl. Pobíhá tady spousta psů různých velikostí, mnozí bez vodítka. A když dopoledne jdu do Ústavu, jeden nebo dva zajíci se klidně pasou za plotem výpočetního střediska a na psy na druhé straně plotu se dívají dost výsměšně. Psi se mohou strhat a zajíc i- nic. Hluboký nezájem. 

   Divím se, že je v noci nějací ti "volnoběžní psi" nevyčenichají a neproženou. Nebo možná ano, ale na vlastní oči jsem to nikdy neviděl.  

   Dneska mladé holky poprvé ve velkém odložily kabáty a chlapi, hlavně ti starší, začali narážet do kandelábrů. Ti mladší taky, ale ti proto, že cosi psali nebo četli na svých chytrých telefonech a tabletech. Boule měli sice stejné, ale příčina byla jiná. 

    Protože už to pomalu vypadá, že bych mohl ze sklepa vytáhnout svou motoběžku a vyjet směr Sudety, tak se můj zaměstnavatel rozhodl, že mě pořádně zaměstná. Za březen jsem odpracoval téměř dvojnásobek toho, co mám ve smlouvě. Doufám, že mi to nezaplatí a já budu mít volno a tím pádem šanci na pár dnů v kuse vypadnout do výšky 700 metrů nad mořem.

   Na naši Astru má jaro taky silný vliv. Maluje a kreslí. Měl jsem ten její nejnovější obrázek vyvěsit už dávno, čekal jsem, že k němu Astra přičiní pár slov, což neučinila  - ale  potom jaksi nebyl čas a tak se stalo, že mi zmizel "kajsik" v hloubi počítače a protože jsem už zapomněl, jak jsem ho nazval, tak nebyl k dohledání. 

   Až dneska, když jsem chtěl pokorně psát Astře, ať mi ho pošle ještě jednou, tak jsem si vzpomněl, že by mohl být v poště. Byl tam a tak ho vidíte. Já mu říkám "Jarní Baba" protože kvete. Možná že mu Astra dala jiný název - pokud ano, může mě opravit. 

   Osobně nemám jaro moc rád. Ozývá se mi páteř a to mě omezuje a ser...   ...seriózně se pak nedá fotit. Navíc s blížícím se výjezdem musím urychleně dovyvinout blinkry na svou motoběžku - koupil jsem sice hotové z Číny, ale jsou tak mizerně udělané, že by upadly na prvním větším výmolu. 

  A že jich v Sudetech po zimě bude! Bez děr zůstanou pouze strategické silničky, které tam vybudovala československá armáda na konci třicátých let minulého století, aby je vzápětí převzali Hitlerovic hochům, kteří  je ještě vylepšili. Jsou uzounké, v mapách jsou vedené jako lesní cesty, ale jsou geniálně vedené po úbočích, takže se po nich může pohodlně jezdit i náklaďákem. 

   Nebo na motoběžce - protože je tam sice zákaz vjezdu automobilů a motocyklů - ale vjezd bicyklů zakázán není. A motoběžka je před zákonem pouze "koloběžka s pomocným motorem" a tedy se na  i pohlíží jako na jízdní kolo. Takže se tam mohu prohánět dle libosti, jen musím dávat pozor na protijedoucí lesní stroje a náklaďáky, kteří mají taky výjimku. Co mě ale fascinuje nejvíc je fakt, že 80% z těch silniček má povrch v perfektním stavu. Ne moc rovný, ale zcela bez děr a výmolů.  Běžné silnice mezi Krnovem a Zlatými Horami se už za dobu, kterou pamatuji, tj. nějakých šedesát let,  generálně opravovaly asi třikrát. A už se na nich zase dělají výtluky a budou je muset opravovat. Jak se říká "už to nie je ten kvalitný predvojnový materiál". Nebo je to možná tím, že po nich projede za rok tak třicet aut a dvakrát moje motoběžka, zatím co po státních projedou za rok desetitisíce aut.

   No nic, už musím zastavit ten svůj ústní průjem. Obdivujte "Jarní Babu" - tedy pokud se vám líbí a v tom případě to napište do diskuze. Astra chtěla obrázek vyvěsit jen tak, ale jako majitel blogu přece musím dbát, aby si mé příspěvky zachovaly nějakou fazónku. Takže jsem sepsal, co jste právě dočetli. 

A pánové - zítra dejte pozor na kandelábry!

Co nás čeká a nemine nebo mine

Trochu toho sýčkování...
(Tohle je ale sova.)

   Dneska je první den nového roku. Protože jsme se ženou zažili spoustu slavnostních silvestrovských představení a jiných taškařic, které jsme museli odbavit a ne se tam bavit, jsme na Silvestra rádi doma v tichu a ani nás nenapadne někam jít "slavit". Ostatně není co - v našm věku. Na alkohol nás taky moc neužije, takže se rozdělíme - žena obvykle "konzumuje" televizní program (příšerný zvyk!) a já zase internet. Ještě horší zvyk. Letos bylo obé poněkud nezábavné, už dávno vyvařené a dlouho před půlnocí jsme zjistili, že si každý ve svém pokoji pokojně čteme knihy. Každý tu svoji.

   Ani z balkonu nebylo vidět nic zvláštního, Sem tam nějaký vzdálený výbuch rachejtle z "cikánské čtvrti", co deset minut auto, co dvacet autobus.

Informer (udavač)

Jo jo, Astro, 
udávalo se, udává se a udávat bude! 

To, co mi je na tom našem českém udavači nejprotivnější, je jeho malost, uprděnost. U nás se málokdy udává z ideologických důvodů. Vždy je to nějaká upocená pomstička za něco úplně jiného. Nebo z důvodu předpokládaného zisku a nemusí být jen finanční. Někdy dokonce jen tak, ze zlé vůle.

...ovšem na druhé straně (2)

Matěj Stropnický,
syn ministra obrany.

Mladý Miloš Zeman,
budoucí president

   ...Ale zase na druhou stranu teď vidím, že když není žádná vojna, není to dobře. Člověk se tam v dost brzkém věku setkal s faktem, že někdo je nad ním. Zkrátka brzy zjistil, že musí mít vůči něčemu respekt. Když šel naproti mně major, tak jsem byl celý bez sebe. Teď si tak nějak každý proplouvá a mám pocit, že vojna v jistém směru měla něco do sebe. Říkalo se, že z kluka udělá chlapa, a to je pravda. Dva roky byly ale opravdu velká ztráta. Stačil by rok.

Jaroslav Uhlíř, komponista 

(Taky si to myslím.)

Proč nejsme Švýcaři

Kooperují (ze zišných důvodů, jak jinak)

Silně tíhnu k tomu jak to mají švýcarští plebejci.... (Drak)

Jak jsem neviděla perspektivu...

Sepsala Astra

   Městský úřad Prahy 2, kde žiju, se stará velice dobře o místní důchodce. A tak jsem se nechala zlákat možností příhlásit se do kurzu kreslení. Kapacita deset lidí, ateliér blízko. Den Dé byl 5.říjen. S trémou a napětím jsem kráčela pod parapletem, které obracel vichr a lilo tak jako snad letos ještě nikdy. Cesta vedla podél mého rodného hnízda - Rádia na Vinohradské, kam jsem chodívala celých čtyřicet let, každý den. Mám tam vychozenou pěšinku. S popršeným úsměvem jsem hodila oka na okna budovy, a v duchu si připomínala, co se kde tenkrát dělo. Vždycky to dělám, když jdu kolem. Vzpomínek se člověk nezbaví.