Lidem, kteří jsou neustále s něčím nespokojení, kteří mají pocit, že jim stále někdo nebo něco ubližuje a že všechno stejně špatně dopadne se říká správně pesimisté. Pokud ten svůj stav neprojevují na venek, stávají se depresívními a končívají v péči psychiatrů nebo se sami dobrovolně "zrakví" - spáchají sebevraždu. Pokud se o ten pocit nezbytně musí podělit s okolím, říkáme jim tu, v kraju razovitem, "kysele prdele".
Pokud se navíc snaží tenhle tento svůj postoj přenést na druhé, "ať si taky užijí" máme pro ně jiný výraz - "zaškvary". Těm znechucování života jiným někdy dokonce pomáhá - když vidí, že jiní jsou na tom stejně špatně nebo ještě hůř, tak jim to zlepšuje nákladu. Ne na dlouho.
Je to vlastně životní postoj, který se nedá jen tak změnit. Někdy je uvnitř takového člověka normální sangvinik, kteý takhle jedná proto, aby mu nikdo nekazil náladu - on je tím, kdo je mrzutější a agresivnější a tím pádem se takovou maskou vlastně chrání.
Nemám pesimisty rád, snažím se s nimi nedostat do jakéhokoliv kontaktu - on ten postoj je tak nějak nakažlivý. Inkubační doba je jen pár minut. Dobrá nebo špatná nálady na skutečnosti obvykle nic podstatného nezmění, jen otravuje svého nositele i jeho okolí. Události i život běží dál, jenom úhel pohledu je jiný. Znal jsem lidi, kteří si zachovali snesitelnou náladu i když jim lékař oznámil jejich brzkou a neodkladnou smrt. Chtěli si toho zbytku užit. A naopak znám lidi, kteří se škaredí na svět i když se jim vlastně nic neděje a čekají je dlouhá léta života. Ovšem otravného života s kyselou prdelí.
Prostě kyselé prdele jsou všude kolem nás a nelze se jim docela vyhnout. Pokud je takový jedinec váš šéf nebo kolega, je to špatné, am je isolace potřebná, ne-li nutná. Pokud je to váš manžel(ka), osobně bych volil rozvod. Protože poslouchat každý den od rána do večera, jak je ten svět "zkurvený a na hovno" je deprimující a nakonec skončíte jako kyselá prdel taky.
Nemyslím si, že by člověk musel jásat při každém probuzení a děkovat Prozřetelnosti, že dožil rána. Nebo se snad těšit, že jednu umře a že předtím ho začnou trápit neduhy stáří, tělo bude pomalu ale neodvratně slábnout a přestávat fungovat. Ale je třeba vzít na vědomí, že to tak je a jediná jistota života tkví v neodvratnosti smrti. Pro všechny, bez ohledu na materiální bohatství, společenské ostavení, vzdělání a rozhled. Úsloví "Musíme tam všichni!" je síce kruté - ale naprosto pravdivé. Liší se to jenom tím, jaká to smrt bude. Rychlá nebo pomalá, v osamění nebo s milými lidmi kolem. Obvykle tam nebudeme mít na výběr.
Byly časy, kdy jsem se pokoušel takovým lidem jejich "blbou náladu" vymlouvat. Nikdy mi to nepomohlo, ten životní postoj je asi v hlavě napevno "zadrátovaný" a jakékoliv softwarové změny možné nejsou. I když - někdy se to povede. Obvykle poté, co takový člověk prožije něco opravdu krutého. Vymře mu rodina, vyléčí se z rakoviny, přežije havárii letadla. Často si až po tom zlomu uvědomí, že sice za pár let či desetiletí stejně umře, ale že mezitím může toho zbytku života užít jinak.
Takoví "životem tvrdě prozkoušení" bývají vlastně skalní optimisté. Osobní zkušenost je v tom ohledu snad tím jediným, co dokáže to "zadrátování v hlavě" změnit. Pozoroval jsem to několikrát - a dokonce i na sobě.
Tohle "pozitivitu" se snažím udržet i když mi už toho do konce až tak moc nezbývá.
