Jsou lidé, kteří si pořídí velkého psa, pokud možno bojového plemene, aby svému okolí dokázali, jak jsou silní a bohatí. Oni si to mohou dovolit! Jenže pak od psa nevyžadují disciplínu, poslušnost, podřízení se zákonům rodiny. A pes začne pomalu dominovat. Vybere si křeslo, na které si dělá nárok, vyžaduje krmení, když se mu zachce, neposlouchá příkazy. Když je pokárán vrčí nebo se dokonce po majiteli ožene. Nakonec je to on, který v rodině určuje co se smí a nebo nesmí. Ostatní se ho bojí.
Ale to přece není chyba toho psa. Ten jenom zkusil, kolik si toho může dovolit - a mohl - až se nakonec se on stal pánem rodiny. S muslimy je to podobné. Ba ne, je to ještě o něco horší. Na rozdíl od psa se množí. A imigrují falší a další. Není to ovšem chyba muslimů, ale pouze a jedině naše.
Dostáváme se tímto přikázáním kamsi do protokřesťanských dob. Jenže když se podíváme na taková skvělá prohlášení podrobněji, zjistíme, že se jednalo o doporučení o chování mezi křesťany navzájem. Tedy v rámci jedné sekty. Asi to mělo fungovat jako stmelující prvek v církvi, které byla "jiná" než okolní svět. Minoritní. Obdoby tohoto přikázání jsou i v islámu. V dnešním dnešním praktickém křesťanství je najdeme také, ale značně zeslabené, modifikované. Protože prachy... Jenže aplikovat tuhle větičku o kameni a chlebu na celou pestrou společnost je poněkud sebevražedné.
